Dětem vůbec nepřijde, že bych byla jiná, říká romská vychovatelka Stanislava Miková
Stanislava Miková vyučovala romštinu. Pracovala v Praktické škole Beroun jako asistentka pro sociálně znevýhodněné děti. V současnosti působí v ZŠ Dvůr Králové Počaply jako vychovatelka ve školní družině. Také je členkou klubu romských autorů Paramisara. Dokončuje román mapující rodinnou historii, kterou před svou smrtí začal psát její dědeček, spisovatel Andrej Giňa.
„Když jsem dostudovala střední pedagogickou školu, nebyla jsem si jistá tím, že bych tuto práci chtěla dělat. Až když jsem se později dostala do speciální školy, kde hledali asistentku k dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. K práci asistentky se následně přidala i práce vychovatelky v družině.”
Čtěte také
Podle Stanislavy Mikové má školní družina děti motivovat k větší kreativitě. Má budovat sociální vazby. Děti se mají v rámci třídního kolektivu vzájemně poznat:
„Družina koresponduje s výukou. Děti v ní ale mají více času na to se lépe poznat, popovídat si. Hrajeme spolu hry, rozvíjíme kreativitu, tedy malujeme, vyrábíme, zpíváme. Den je plný činností. Snažím se vycházet z výuky, aby si doplňovali dovednosti a motivovalo k učení.”
Přesto, že jsou na škole i romské děti, ve školní družině je paní Miková téměř nevídá:
„Ve škole jsou, ale do družiny nechodí – buď už jsou ve 2. stupni, nebo si je rodiče vyzvedávají po obědě, nebo chodí samy domů. Z 2. třídy nemám žádné romské dítě, nebo o tom nevím.”
V předchozím zaměstnání se ze strany žáků setkávala se zvýdavými otázkami na barvu své pleti. V současné škole se jí na romský původ nikdo neptá:
„Děti si celkem rychle zvykají na jinakost. Vůbec jim nepřijde, že bych byla vzhledově jiná. Když ale malujeme, nakreslí mi černé vlasy, snědou pleť. Kolegové ze sboru mě myslím přijali celkem dobře. Nenarazila jsem na nikoho, kdo by mi vyloženě dával najevo, že jsem jiná nebo se mnou nechtěl mluvit. Problém je jen v tom, že když vás neznají, potřebují delší dobu k tomu zvyknout si na vaši přítomnost. Pak se s vámi ale baví úplně normálně.”
V budoucnu by ráda vystudovala pedagogickou fakultu.
„Napadlo mne to. Snad přijde čas, kdy začnu studovat pedagogickou školu.”
Literatura jako koníček
Nyní pracuje na cyklu povídek o šestileté Janičce, který zasadila do období kolem roku 1990. A také na románu mapujícím rodinnou historii, jenž před svou smrtí začal psát její dědeček, spisovatel Andrej Giňa.
„Literaturu mám ráda od malička. V osmi letech jsem chodila sama do knihovny. Když jsem byla nemocná, přepisovala jsem knížky na papír. Někdy v deseti nebo jedenácti letech jsem napsala krátkou povídku. Pak jsem dlouho psala hudební texty, to mě moc bavilo.”
„Když onemocněl můj děda a vypadalo to, že se budeme muset rozloučit, začal mi vyprávět román, který chtěl dokončit, jenže už to nestihl. Rozhodla jsem se, že to dopíši za něj.”
Související
-
Duchové mrtvých, domácí násilí i rafinovaný humor. Jak zní nové ženské hlasy v romské literatuře?
V posledních letech se nejen na české majoritní, ale i romské literární scéně objevují výrazné mladé autorky. Kde se vzaly a o čem píší?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.