Dobrá fotka je ta, která s vámi zacloumá a rozbuší srdce

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Fotograf Stanislav Krupař

Fotograf Stanislav Krupař je vítězem mnoha prestižních fotografických soutěží, velkou část roku tráví v zahraničí, v poslední době hlavně v Rusku. Narodil se v Pardubicích, vystudoval gymnázium a potom Lesnickou a dřevařskou fakultu Mendelovy univerzity v Brně.

Fotografii se profesionálně věnuje od roku 2002, do té doby byl vychovatelem v diagnostickém ústavu, učil na zvláštní škole, pracoval na farmách v Anglii. Jako fotograf na volné noze se specializuje na reportáž a dokument.

Jak těžké je vás zastihnout v Česku? Jak velkou část roku trávíte v zahraničí?

„Je to nepředvídatelné, někdy nemám do čeho píchnout a potom přijde focení a nějaká zakázka a já zmizím třeba v červnu a vrátím se na konci října. Jde o to, že nemůžu nikomu pořádně říct, kde budu za 14 dní.“

Kdy jste udělal svoji první „pořádnou“ fotografii?

„V tom je ten háček, že fotografie jako spousta dalších věcí jako třeba krasobruslení není skok do dálky a není měřitelná. Závisí to jenom na tom, kdo ji sleduje a koho osloví. To, co je krásná fotka pro mě, třeba nebude dobrá fotka pro vás. Fotografie je děsně subjektivní, ale dobrá fotka je ta, která s vámi zacloumá a rozbuší vám srdce. Za svou první dobrou fotku považuju fotku z roku 1996, kdy jsem se potloukal po brněnském Bronxu a fotil jsem tam romské rodiny. Byly na ní dvě děti, které si hrají ve dvoře a za nimi je holčička, která vyhodila volejbalový míč, má vztažené ruce k nebi a vypadá to až křesťansky.“

Kdybyste měl najít ve svém archivu fotografii, kterou označíte jako nejcennější zkušenost, která by to byla?

„Já jsem si teď nechal oskenovat celý archiv, když jsem ještě fotil na negativy a těma fotkama se postupně prokousávám a uvědomil jsem si jednu zásadní věc, že nejdůležitější fotografie které mám, jsou fotky mých blízkých. To nejsou fotografie ze Sibiře, Somálska, ale že to jsou fotografie lidí, které mám rád, a jsou otiskem toho vztahu.“

Patříte mezi nejlepší reportážní fotografy v Česku, například do Ruska jezdíte pravidelně. Dá se spočítat, kolik času jste tam celkem strávil?

„Mně bude za chvíli padesát a myslím, že jsem tam strávil polovinu svého dospělého života, když to tak počítám. Třetinu určitě.“

Jak se za tu dobu právě tam změnily podmínky pro fotografy? Myslím ze strany obyčejných lidí.

„Ze strany obyčejných lidí vůbec nijak. To je stále pro fotografa země zaslíbená. Jinak se tam změnilo skoro všechno. Ze strany úřadů se to změnilo absolutně zásadně, věci, které byly běžné, jsou dneska nemyslitelné. Všude potřebujete povolení a představy, které tu o Rusku přetrvávají z divokých 90. let jsou úplně mimo. Rozhodně to není tak, že v Rusku někomu strčíte hrst bankovek a můžete všechno fotografovat. Ta země je velmi centralizovaná a takové věci jsou nemožné. Abyste šla fotit třeba do ruského vězení, odkud vznikly působivé fotografie koncem 90. let, to je dneska proces na několik měsíců, mně se to před pár lety podařilo, ale máte vedle sebe člověka, který hlídá každý váš krok. Ale pokud fotíte obyčejné lidi, je to pořád země zaslíbená.“

Czech Press Photo, kategorie Reportáž, 1. cena Zlaté oko STANISLAV KRUPAŘ: Přes moře do Evropy! Cesta Anase, syrského uprchlíka, z egyptské Alexandrie do Evropy

Fotíte šamanské rituály, popíšete mi ten rituál, jak vypadá?

„Přijde na to, jaký rituál myslíte. Těch je fůra, pro nejrůznější příležitosti. Jejich průběh je velmi podobný. To může být pohřební, pak jsou to rituály očistné, kdy přijdete k šamanovi, protože se chcete dostat na vysokou školu, nebo se vám zatoulala kráva. Ten na to má několik základních nástrojů, které se používají pořád dokola. To je takové melodické zaříkávání, taková obřadní píseň. On ji zpívá a přitom vás okuřuje dýmem z jalovce, který je nasbíraný v horách a má magickou moc a písní se obrací ke svým předkům a rodnému kraji, duchům hor a řek. Písní pokračuje, když začíná bubnovat a dostává se do světa duchů, protože Tuvinci a jejich šamani věří, že všechno, co se v našem světě děje, je jenom odraz toho, co se děje ve světě duchů a snaží se tu neplechu napravit.“

Věří šamani na to, že jsou schopni se napojit na své předky?

„Ano, nemají o tom nejmenší pochybnost. Nebo jestli ji mají, tak ji nedají najevo. A já bych jim nikdy za žádnou cenu nepoložil, protože by byla krajně neslušná, to je jako ptát se v naší společnosti na to, jestli je muž nevěrný své ženě, nebo jestli kradeš v práci. To jsou věci, o kterých se nemluví.“

Fotografování v krajině člověka znesvobodňuje, to je váš citát. Důvodů k tomuto tvrzení můžete mít několik.

„Fotografování člověka znesvobodňuje, protože ulpíváte na vizualitě a nevnímáte doopravdy, co se děje. Kromě toho, že fotografuju, tam jezdím chodit po horách. Vždycky se sbalím, a když to počasí dovolí, tak jdu třeba dva nebo tři týdny krajinou, kterou dobře znám, protloukám se podél řek a divočinou. Tři týdny nenarazíte na žádnou vesnici a potkáte pár pastevců jaků, tak se poflakuju a moc toho nesním a spím pod širákem nebo ve stanu.  A když s sebou táhnu foťák, tak ta cesta ztrácí smysl, protože já jdu proto, abych byl přítomný v krajině a v té chvíli a foťák vás v tomhle strašně omezí.“

Stanislav Krupař na Sibiři při dojení soba

Kam vyrazíte příště?

„Já si svoje letošní plány teprve stanovuju.  Po mnoha letech, které jsem v Tuvě strávil, se pokouším dát věci dohromady a rád bych z toho vytvořil knihu. Ale zároveň mám v pase stále ruské vízum, které bude platit až do konce roku, takže určitě do Tuvy pojedu a rád bych se ještě vrátil na bojiště 2. světové války. Tam jsem byl letos poprvé, kolem Leningradu a bývalého Stalingradu, kde jsem byl s ruskými dobrovolníky, kteří na těch bojištích provádí moderní archeologii, nachází ostatky vojáků, kteří tam padli, jsou tam stále neznámých vojínů v ruských stepích miliony a snaží se jim vrátit identitu a vracet je i 75 let po konci války jejich rodinám a to jsou strhující příběhy.“

Na závěr tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byla herečka Carmen Mayerová a tady je její otázka pro vás. „Tváří v tvář v tom šíleném utrpení, o kterém já taky často přemýšlím, jak s tím dokáže žít, když je tomu tak blízko? Jak se z toho dostává a jak to na něj působí?“

„Já svůj život nedělím na osobní a profesionální, já se věnuju fotografii ne proto, že to je moje profese, ale proto, že to je můj život a baví mě povídat si s lidmi, potkávat nové lidi a snažit se pochopit, jak jiní lidé svět vnímají a jak v něm mohou existovat. A když se dostávám do emočně vypjatých situací, tak to se mnou strašně zamává a těžší než do těch vypjatých situací odjíždět, je se z nich vracet a vrátit se do klidného, českého bezpečí a myslet na to, že lidi, se kterými jsem se spřátelil, dál bojují o život a tuhle příležitost nikdy nedostanou.“

Spustit audio

Odebírat podcast

Související