Festivalové novin(k)y - pondělí 25. 2.

25. únor 2008
Marián Labuda, Petra Janečková a Ladislav Špiner

Dnes Vás pobaví
Galavečer smíchu s předáváním cen VIII. ročníku GRAND Festivalu smíchu, kterým Vás za přítomnosti kamer České televize provedou Marián Labuda, Petra Janečková a Ladislav Špiner.

A zítra Vás rozesměje
Protože dnes festival končí, rádi bychom Vám poděkovali za týdenní přízeň a popřáli, ať Vám smích na rtech vydrží po celý rok do dalšího ročníku GRAND Festivalu smíchu. Doufáme však, že do divadla nepřijdete zase až za rok, na repertoáru máme pro Vás řadu výtečných komedií (a nejen komedií)! Takže: Na shledanou v hledišti Východočeského divadla!

Stalo se sedmý den...
Odpoledne jste na Jevištní zkušebně mohli vidět Tři mušketýry - výborný maňáskový komiks plzeňského Divadla Alfa.




Tři mušketýři

V Divadle 29 se diváci spolu s herci pražského souboru AQUALUNG vydali na Cestu kolem světa za 60 dní.







Cesta kolem světa za 60 dní

Na Hronovické scéně zazářili Radek Holub a Miroslav Vladyka v irské komedii Plný kapsy šutrů pražského Divadla Rokoko.






Plný kapsy šutrů

Poslední soutěžní komedií byla moderní groteska Černá díra pražského Dejvického divadla. Příběh z jedné americké pumpy diváky oslovil natolik, že závěrečné ovace nebraly konce.




Černá díra

Dáša a Pavel Novotní před představením na jevišti přivítali patronku komedie Černá díra Lubu Skořepovou, která je pravidelnou návštěvnicí GRAND Festivalu smíchu.





Luba Skořepová

Spokojení herci z Dejvické v Divadelním klubu na rautu po představení - Ivan Trojan, Martha Issová, Jaroslav Plesl a Václav Neužil.






Ivan Trojan, Martha Issová, Jaroslav Plesl a Václav Neužil

"Úžasné pardubické publikum"
Rozhovor s dramaturgyní redakce zábavy České televize Jarmilou Skopalovou
Vy jste na GRAND Festivalu smíchu již poněkolikáté, letos však poprvé coby porotkyně.
Závěrečný Galavečer budeme točit potřetí a letos poprvé se nám podařilo, že Česká televize je hlavním mediálním partnerem GRAND Festivalu smíchu. Přes rok nemám příliš času chodit do divadla a jezdit po Čechách už vůbec ne, takže jsem strašně ráda, že jsem tady byla vlastně přinucená vidět asi dvanáct představení, což bylo báječné.
Každé představení je jiné, každé má svoje plusy a mínusy. Co je tady naprosto neuvěřitelné je publikum. Je naprosto jedinečné. Nejenom, že čeká na každou narážku, aby se mohlo smát a pomoci hercům. Divákům se dá zahrát cokoliv a oni jsou schopni to vstřebat. Viz Bláznivé nůžky - to je představení pro publikum, které si s divadlem umí poradit. A co naprosto obdivuji, je, že v deset dopoledne přijdu do divadla, kde jsou mladí muži v obleku. To je něco nepředstavitelného, v Praze téměř nemožného.
Jak se z pozice porotkyně díváte na hodnocení humoru. Je to vůbec možné?
Každý máme smysl pro humor jiný. Divadlo má řemeslný základ a ten je buď špatný nebo dobrý. Kolonky, hodnocení připravené organizátory pro nás jsou velmi návodná, je tam vše rozepsáno (hodnocení kostýmů, scénografie, režijního pojetí atd.), čili porotce už to samo hodnocení vede. Není to o tom, jestli se mi to líbí nebo ne, ale jestli to divadlo je dobré.
Coby divačka navštěvujete radši tragedie nebo komedie?
Miluji představení krátká, která jsou fyziologická, to znamená, že mě nebolí zadek, nechce se mi čůrat, nejsem odvedená svými normálními potřebami od pozornosti dané hry. Ve stručnosti je síla a zahrát tříhodinovou inscenaci s dlouhými pohledy je mnohem menší kumšt, než říct to samé ve zkratce.
Zachová Česká televize přízeň pardubickému festivalu i příští rok?
Česká televize je již stabilním partnerem festivalu a pevně doufám za redakci zábavy, že spolupráce bude stejná i následující rok.
Velice Vám děkuji za rozhovor a přeji hodně krásných divadelních zážitků.

Jarmila Skopalová

Snová revoluce
Skromný byt zchudlé rodiny německých imigrantů v Londýně - modrobíle proužkovaná stěna, matrace, knihy, židle a jediné oblečení - noční košile. Karel Max (či chcete-li Marx) je submisivním a nerozhodným mužem, kterému vládne energická, hysterická a velmi zvědavá Beni. Její věčné podezírání odhalí překvapivá tajemství. Vždy spisovně mluvící a maximálně se kontrolující Karel Max, který manželku neosloví jinak než "miláčku", čeká dítě s jejich služkou, Leni. Dny tráví s manželkou, noci s milenkou, v jejímž náručí se odehraje snový příběh. Karel Max se manželce přizná, ta vezme chod celé rodiny do vlastních rukou, Leni je objevena mrtvá, v zápětí však nechtěně Karel Max uškrtí Beni. Situaci zachraňuje jeho oddaný přítel a spolurevolucionář, Bedřich. Leni se coby duch vrátí a dá milenci smrtelný polibek. Po probuzení musí Karel Max milostnou problematiku vyřešit, naštěstí Bedřich přijde včas a po napínavých okamžicích zvěstuje onu novinu a vezme otcovství na sebe. Revoluce se oddaluje a uspokojivá situace se jde oslavit do blízké hospody.

Snová revoluce

Není tak krásný a udatný...
Páteční festivalová představení Šípková Růženka a Mystéria buffa Teátru Víti Marčíka a soutěžní komedie Bláznivé nůžky Východočeského divadla byla především ve znamení interaktivity a spolupráce s divákem. A právě komunikace, pobavení, ale i poučení, ať už dětského nebo "dospěláckého" publika, jsou pro Vítězslava Marčíka nejdůležitější. Skrze známé příběhy vyprávěné a hrané s využitím alternativního loutkového divadla a s pomocí Marčíkova osobitého bezelstného humoru jsou publiku sdělovány životní pravdy a moudrosti lidového vypravěče. Teátr Víti Marčíka je energeticky nevyčerpatelným divadlem jednoho herce, pravého komedianta, který aktivizuje fantazii diváka a který svoje divadlo světa a života nevytváří před divákem, ale spolu s ním a pro něj. Např. hned v úvodu je herec schopen přesadit klidně celé publikum, má-li pocit, že by mohl někdo špatně vidět. Jak říká Víťa Marčík, dnešní doba je rychlá a komplikovaná, uzavíráme se ve svých bytech a domech, málo jsme svědky zrození nebo smrti a hlavně se příliš sprchujeme, místo abychom se koupali. Dvě hodinová představení Víti Marčíka byla příjemným pobavením, nevšedním a osvěžujícím. Pro mě osobně spočívalo Víťovo vítězství v tom, že svým divákům poskytl nezapomenutelný zážitek síly ryzího divadla, které dokáže přimět diváka-člověka, aby vylezl ze své ulity, a ukázat mu, že venku je to přece mnohem hezčí. Štěstí že Víťa, stejně jako jeho loutkový princ Radomil nebo Šípková Růženka, "není tak krásný a udatný", jinak by opravdu mohlo hrozit nebezpečí, že bychom se do něj zamilovali.

Šípková Růženka