Hebraistka Jiřina Šedinová si ke svému životnímu jubileu nadělila překlad kroniky Davida Ganse

Renesanční hudba zněla ve čtvrtek na oslavách životního jubilea docentky Jiřiny Šedinové. Připomněla tak dobu, ve které žil David Gans. Večer moderovala Dita Válová z Ústavu filosofie a religionistiky Filosofické fakulty v Praze:

„Díky paní docentce Šedinové a samozřejmě také díky profesoru Vladimíru Sadkovi se na fakultu vrátila hebraistika jako obor, který se studuje na Filosofické fakultě. Vlastně tyto dvě osobnosti se staly zárukou samotné existence tohoto oboru, jeho zmrtvýchvstání, a především byly zárukou jeho následujícího rozvoje.“

K tomu se nabízí otázka, jak se docentka Jiřina Šedinová k hebraistice vůbec dostala. Souvisí to s jejím otcem, který byl mědikovec, a dědou, který pracoval v cukrovarnictví.

Dita Válová, Pavel Sládek a Daniel Boušek na večeru k jubileu hebraistky doc. Jiřiny Šedinové|foto: Jana Šustová

„Židovské předky nemám, ale takové rodinné souvislosti tady byly. Můj dědeček z otcovy strany a pak můj tatínek pracovali, postupně samozřejmě, v zemích Blízkého východu. A můj otec speciálně, který byl počátkem 60. let v Iránu, si potom přivezl slovníček, který si musel udělat, aby se vůbec na nějaké primitivní úrovni dorozuměl s těmi místními dělníky, které řídil. Měl to sice foneticky zapsáno, nicméně mě to oslovilo, takže jsem se začala tak trochu zajímat o jazyky. To jsem byla teprve v prvním, ve druhém ročníku na střední škole. A chtěla jsem studovat semitologii. Takže potom, když jsem maturovala v roce 1964, hlásila jsem se na Filosofickou fakultu UK, jenže tam zrovna nebyla otevřená arabština, se kterou jsem chtěla tu semitologii začít, a byla otevřena hebrejština. Takže jsem se přihlásila na hebrejštinu.“

Po studiích nastoupila do tehdejšího Státního židovského muzea v Praze.

„Já jsem byla v muzeu na den přesně 26 let. Nastoupila jsem 1. září 1969, a odešla jsem 31. srpna 1995. A za tu dobu, dá se říct, jsem si tam sáhla na úplně všecko.“

Zároveň jako externistka učila hebrejštinu ve Státní jazykové škole na Národní třídě.

„To probíhalo až do roku 1983, pak to bylo uťaté na nějakou dobu, což byla politická záležitost. A znovu obnovená byla ta výuka hned v roce 1990. Takže já jsem tam zase nastoupila, opět jako externí, a když jsem pak odešla z muzea, tak jsem tam pak byla několik let jako interní učitelka. Byly to čtyři roky, protože v říjnu 1999 už jsem byla na fakultě.“

Kurzy probíhaly vpodvečer a večer.

„Protože jsem z muzea byla zvyklá začít pracovat tak nejpozději v osm, v půl deváté, tak ten režim, který ve mně zůstal, mi poskytoval dost volna, takže jsem se konečně mohla věnovat zase tomu, co mě zajímalo, a to bylo překládání – jak prózy, tak poezie.“

Od počátku akademického roku 1999/2000 nastoupila na pražskou Filosofickou fakultu, kde působí dodnes. Hebraistiku tam pomáhala vzkřísit společně se svými kolegy ze studií Vladimírem Sadkem a Bedřichem Noskem.

„My, když jsme dostudovali, tak tím skončila výuka hebraistiky na fakultě, což byla zase politická záležitost, že po šestidenní válce došlo k přerušení diplomatických styků atd. Takže nás nechali dostudovat, ale pak už ten obor byl zavřený. A otevřel se až v akademickém roce 1991/92, kdy se začalo opět studovat.“

Vzpomíná docentka Jiřina Šedinová.

Proč jsou na Pesach potřeba macesy? A kam vedla „cesta na sever" před osmdesáti lety – a kam vede dnes? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.