Jakmile jde systém proti lidem, je potřeba, aby se mu lidé postavili, říká Gabriela Hrabaňová

“Když probíhala revoluce, bylo mi 9 let. Můj táta podepsal Chartu 77, tzn., že před revolucí jsme měli doma policii skoro každý týden. Ani jeden z mých rodičů by nemohl mít plnohodnotnou práci a já bych se nikdy nedostala na žádnou školu. Možná bych skončila někde jako kadeřnice.”

Gabriela Hrabaňová říká, že díky tomu, že se i její rodiče podíleli na pádu komunismu, mohla vystudovat vysokou školu, pracovat v zahraničí a cestovat.

“I moji rodiče vybojovali to, co se tady teď děje. Máma byla jedna z mála Romek, které na všechna ta jednání a schůzky českého undergroundu chodila. Díky revoluci jsme mohla vystudovat vysokou školu, Anglo-americkou univerzitu, obor Mezinárodní vztahy a diplomacie. Dnes v diplomacii pracuji, jsem zaměstnaná v Bruselu. Jednám s mezinárodními institucemi, cestuji po celém světě a mám možnost ho poznávat. Dokonce v zahraničí vychovávám dceru a ta se můžeme jednou měsíčně vídat s babičkou, která žije v Čechách.”

Hrabaňová upozorňuje na to, že menšiny to nemají v České republice dvakrát jednoduché:

Život v demokracii není jednoduchý

“Život ve svobodě se nedá k ničemu jinému přirovnat. To, co jsme si vybojovali, občas bolí, protože demokracie má také svoje úskalí. Když je nějaká skupina utlačovaná vidíme, že život v demokracii, resp. v kapitalismu, jednoduchý není. Proto je potřeba sensitivních politických opatřeních, které tyto nerovnosti budou vyrovnávat. O tom to také je. Politická struktura musí pomáhat těm, kteří nemohou dosáhnout určitého standartu.”

Před nedávnem zhlédla v Praze výstavu fotografií, která se vázala k 30. letům demokracie a svobody. Z fotografie, na které byl zachycen Emil Ščuka a Jan Rusenko si uvědomila, že se Romové na pádu komunistického režimu podíleli nemalou měrou.

“Na výstavě jsou konkrétní obrázky toho, jak to vypadalo před pádem komunismu a po jeho pádu. Běželo tam i krátké video a když jsem viděla Emila Ščuku, který vystupoval na balkóně na Václavském náměstí, měla jsem hroznou radost z toho, že se to stalo a že jsme se toho celého procesu podíleli.”

Hrabaňová se obává v evropských státech nástupu neonacismu.

“Velice špatně vnímám totalitní přístup jednotlivých zemí, zejména Maďarska a Polska, ve kterých jednotlivec přináší do země diktaturu. Bojím se opětovného nástupu fašismu ve smyslu vlády jednoho, který šlape po všech ostatních. To je myslím v tuto chvíli nebezpečné a je potřeba, aby se ostatní státy semkly a vystoupily proti tomu. Ať je to komunismus, nebo fašismus. Když vidíme, že nějaký systém jde proti lidem, musí se proti němu lidé postavit.”