Když jsme natáčeli u Hutků v kuchyni Modlitbu, dům byl obležený esenbáky

Marta Kubišová
Další podcasty, rozhovory a příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Marta Kubišová

Je to už 51 let, co se Modlitba pro Martu stala symbolem nesouhlasu se sovětskou okupací a za čtyři dny to bude 30 let, co na balkónu v Melantrichu zazpívala před více než stotisícovým davem nejen Modlitbu, ale taky československou státní hymnu. Hostem Záletů, které vysíláme v den třicátého výročí sametové revoluce, je Marta Kubišová.

Narodila se v Českých Budějovicích, svou profesionální kariéru zahájila v Pardubicích, v roce 1962 vyhrála konkurz do pardubického Stop divadla. Je trojnásobnou Zlatou slavicí a Slavíka dostala i v roce 2017 jako ocenění za celoživotní kariéru.

Státní vyznamenání obdržela z rukou prezidenta Havla v roce 1995, Řád bílého dvojkříže jí vloni udělil slovenský prezident Andrej Kiska. Doma má i francouzské vyznamenání a záslužný řád velkovévodství Lucemburského.

Nápad na konkurz do pardubického Stop divadla byl nápad vaší maminky?

„Byl, četla Literární noviny a tam ten konkurz vyšel. A já jsem zrovna přišla domů ze sklárny a řekla jsem: Mami, pan šéf mi řekl, že mám dneska dát výpověď, že už nedostanu potřetí doporučení ke studiu na vysokou školu.“

Marta Kubišová na Karlově mostě

V Pardubicích jste vydržela rok, hrála jste v Krvavém Billovi, což je divadelní hra na motivy Miloslava Švandrlíka.

„To divadlo bylo dobré, ale co do pohledu herců, kteří se rozhodli opustit Prahu a putovat po Československu, zatímco já jsem měla jinou představu. Nakonec jsem se poddala, ale taky jsem nadělala pár malérů, protože jsem se chtěla třeba hrozně líbit v den premiéry, tak jsem šla kolem kadeřnictví a nechala si dát přeliv. To si neumíte představit, jak mě přivítali, ani mě nepoznali.“

Váš vztah s dcerou je nejen matky s dcerou, ale zároveň jste vynikající přítelkyně. Jsou tyhle úlohy vždycky v souladu, nebo byste jí jinak odpověděla jako maminka a jinak jako nejlepší kamarádka?

„To je takový vztah, který se asi dá těžko popsat. I když je jí teď čtyřicet, tak to je moje holčička a takřka miminko, prostě pořád v ní vidím toho drobečka. Hlavně vysněného drobečka. Já jsem předtím o jedno děťátko totiž přišla.“

Marta Kubišová s dcerou Kateřinou Moravcovou

Dnes je to třicet let od Sametové revoluce. Ve všech rozhovorech, které jsem s vámi četla, vždycky zazněla, že jste emigrovat nechtěla a nemohla, že jste tu nechtěla nechat maminku a babičku. Státní bezpečnost vám byla v patách. Z dnešního úhlu pohledu, který z činů StB vám dnes vyvolá úsměv na tváři?

„Ono přituhovalo, už jsem byla ve vysokém stádiu těhotenství a oni si mě zavolali, jestli se mnou můžou mluvit. A ten chlap se mě ptal, jak si představuju, co budu dělat. Tak jsem se ptala, jestli má děti. Že když se narodí, tak se nejvíc staráme o něj. Tím jsem ho utřela, že žádné plány nebyly, ale přitom jsem pilně komunikovala s chartistama.“

Na konci 80. let vám vyšla deska s Jaroslavem Hutkou ve Švédsku, byly tam lidovky a ona Modlitba pro Martu. Tomu už ale Státní bezpečnost nedokázala zabránit, bylo to těsně před Hutkovou emigrací, jestli jsem dobře počítala.

„Ano, to bylo u Hutků a dům byl obležený esenbákama a já šla k Hutkům a měli jsme natrénovaných pět věcí z té Sušilovy sbírky, stála jsem v kuchyni, Jarda s kytarou a ten chlapec ze Švédska říkal, ať se nebojím, že to proženou takovými stroji, že to dostane zvuk.“

Původně jsem si myslela, že Modlitba a hymna, kterou jste zpívala z balkónu v Melantrichu byly prvním veřejným vystoupením po dlouhých letech. Ale pak jsem se dočetla, že hymnu jste zpívala už 10. prosince 1988 při příležitosti vyhlášení Všeobecné deklarace lidských práv. Tam byla nejdelší mezera mezi násilným koncem vaší kariéry a prvním vystoupením.

„Byl tu prezident Mitterrand, který si vydobil u naší vrchnosti, že půjde s Havlem a několika signatáři Charty 77 na snídani a Václav říkal, že je to zaručeně povolené. Já jsem se vydala do boje, protože jsem viděla několik fízlů, ale odzpívala jsem hymnu do takové hlásné trouby a bylo.“

Zpěvačka Marta Kubišová během demonstrace na Letné v listopadu 1989

Asi nebudete dlouho vzpomínat, když se zeptám, co jste dělala 17. listopadu před třiceti lety.

„17. listopadu jsem slíbila studentům, že zazpívám hymnu, ale na Albertově. Jenže se to nějak všechno smeklo, dopravní podnik odklonil tramvaje a já jsem se už nestačila na Albertov dopravit, tak jsem si říkala co teď. Malá Kačenka nic neviděla, byla desetiletá, brblala, tak to vypadalo, že na Vyšehrad nepůjdu. Dav se odklonil a šel do centra, my jsme s Káťou šly, pak jely a dokodrcaly jsme se domů a v sedm večer mi volala Olga Havlová, že je zle, jestli jsme doma a v pořádku. Dozvěděla jsem se, že došlo k mlácení studentů, kteří byli teda úžasní.“

Ještě si říkám, jestli nám nechybí vizionář, jako byl Václav Havel, aby nám pomohl utřídit myšlenky a posadil nad realitu, ze které bychom se měli dívat dolů, abychom ty principy chápali.

„Mně Václav hodně chybí. Dlouho a hodně. Ale myslím, že celý svět čeká na nějakého mesiáše. Ať se podíváte kamkoliv, tam vyhlíží mesiáše. Oni nejsou.“

Paní Kubišová, láskou ještě nikdo nic nezkazil.
učitelka angličtiny

Je to o tom, abychom přijali odpovědnost sami, aby každý udělal kousek z toho, co může?

„Je to potřeba. Každý se musí snažit být malinko pro nějakou myšlenku nadšený a podporovat ji, nebo ji aspoň neodsuzovat.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl profesor Pavel Pafko a tady je jeho otázka pro vás. „Chci se zeptat ve jménu mladých lidí, kteří nemají životní zkušenost. Vy jste byla v jisté době velmi slavná a známá, pak přišlo období, kdy jste vůbec nemohla vystupovat a většina lidí vás opustila a pak po 89 roce jste byla opět v centru pozornosti společnosti. Poraďte mladým lidem, jak poznat ty, kteří vás nikdy neopustí.“

„Je to velmi těžké. Můžu říct nahlas, že jsem důvěřivá až blbá? Podle mého se má k lidem přistupovat bez předsudků. Nemyslím tím, že skočím do náruče nějakého vraha, to ne. Maminka mi říkala: Marto, ty v tom dítěti vidíš Pánaboha, ona je tvoje modla. A to se ti může vymstít. Musíš to dítě trochu vychovávat. S tím jsem se svěřila angličtinářce, kterou měla Káťa ve třetí třídě a ona mi řekla: Paní Kubišová, láskou ještě nikdo nic nezkazil. A toho já se držím, to bylo pro mě osvobozující heslo.“