Lety u Písku. Opomíjená historie romského holokaustu
Romské děti se ve škole o svých kořenech většinou nic nedozví, jsou odkázané na osvícené učitele
Pátý díl série se věnuje jedné z hlavních funkcí nového letského památníku – edukaci. Pojednává o tom, proč lidé neznají romské dějiny i o propasti českých a romských žáků.
Jak jsou na tom děti, romské i české, se znalostmi nejen o Letech, ale třeba obecně o romských dějinách?
„Romské dějiny se ve školách vůbec neprobírají, takže nevědí vůbec nic. Lidé, kteří dneska učí dějepis, se o tom sami na školách neučili. Takže jde vlastně jenom o jejich osobní iniciativu, že si o tom něco načtou, nebo si nás pozvou,“ popisuje Jana Kokyová, předsedkyně Výboru pro odškodnění romského holocaustu, situaci na českých školách. Na vlastní kůži se s ní seznamuje prostřednictvím pořádání přednáškových bloků.
„Součástí edukce je pak i beseda se mnou jako s potomkem. Já vyprávím příběh své rodiny, své babičky, která byla v koncentračním táboře internovaná. A pak se děti mají možnost na cokoli zeptat. Program se pak kolikrát stočí i k věcem dnešní doby.“
Jako efektivnější alternativu vzdělávání ovšem vidí spíše vznik specializované instituce. Tou by mohla být například dostavba Centra Romů a Sintů v Praze.
Čtěte také
„Pobočka, kde by se majorita mohla seznámit s historií Romů a jejich tradicemi. Místo, kde by se setkávali lidé, probíhaly debaty, a to třeba i na vyhrocená témata. Aby tam probíhal i výzkum, pořádaly se výstavy a tak dále. Abychom prostě dali prostor lidem, kteří nás budou chtít víc poznat. Třeba by to pomohlo k tomu, že by přestali mít předsudky.“
Absenci romských dějin a témat ve výuce se věnuje také ředitelka Muzea romské kultury v Brně Jana Horváthová.
„Ono i to naše volání po integraci Romů souvisí s tím, jaké vytváříme podmínky, aby se u nás Romové cítili dobře, aby nebyli frustrovaní. Aby už malí žáci, kteří přicházejí do první třídy, měli pocit, že jejich kultura je brána na vědomí. A ne že se učí jenom o postavách české historie a o své kultuře, o Romech, kterých je u nás čtvrt milionu, se nedozvídají nic.“
Navrhované alternativy zatím považuje za nedostatečné.
„Jsme v kontaktu s Národním pedagogickým institutem, který má připravovat nové vzdělávací programy. Třeba nám představí program, který mluví o různorodosti a jsou přesvědčeni, že by do toho učitelé mohli zařazovat témata i o Romech. Ale já jsem velmi skeptická, protože to udělají jen pedagogové, kteří už o tématu něco vědí. To jsou ti, kteří přijdou k nám do muzea a zajímají se o to. Ale většina těch, kteří jsou v zajetí stereotypů o takzvaných cikánech, si raději při tématu různorodosti vybere vietnamskou menšinu nebo Afroameričany, a o to právě jde."
Romské děti jsou navíc často znevýhodněné sociálním prostředím. Role, kterou většinou mohou zastávat čeští rodiče, by podle Horváthové mohl chopit pedagogický asistent. Dítěti by pomáhal a řešil by s ním různá témata.
„Jakou má situaci doma, jaké obtíže řeší jeho rodiče, že nemohou žákovi pomoct s přípravou úkolů. Já mám sama tři dcery, nejmladší je dvanáct, a z vlastní zkušenosti musím říct, že stále platí, že pokud by člověk dítěti nepomáhal s přípravou do školy, tak prostě pohoří, ať je inteligentní jak chce."
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
