Mathieu Pernot dlouhodobě fotografuje romskou rodinu z jihu Francie, se kterou se přátelí

S fotografem Mathieu Pernotem se známe už několik let, jeho práci sleduji. Teď mě zajímala jeho tvorba, řekněme časosběrná, která trvá už několik let.

„Rodinu Gorganových jsem poznal a začal fotografovat, když jsem studoval na jihu Francie, v Arles. Fotím je stále a brzy to tak bude už třicet let. I když jednu dobu jsme mezi sebou měli i desetiletou pauzu, kdy jsme se nevídali. Teď už se zase stýkáme. Co mě u nich fascinuje, je to, že se snad nikdy nejedná jen o jediný způsob, jak je na snímku zachytit. Není jen jeden pohled, jedno ztvárnění, jak je ukázat. A to mě právě na práci s nimi baví. Pokud totiž chcete někoho ukázat na snímku, nejste limitováni jen jedním pohledem. Jedná se o velmi komplexní práci.“

„Ze začátku jsem měl tendence, zachytit je klasicky, dokumentárně, černobíle. Používal jsem tehdy svůj foťák Rolleiflex, kde byl film se snímky šest krát šest. Ale hned záhy jsem se rozhodl používat i jiné přístroje a vůbec jiné formy snímání.“

„Poté, co jsme se přibližně deset let neviděli, tak při našem setkání mi najednou ukázali své fotky, které rodina sama mezi sebou pořídila. V té době se čím dál více začala používat fotky pořízené mobilem a tak jich měli mnoho. Došlo mi, že musím do celé práce zakomponovat i jejich snímky, aby byl celek dokonalý. Na snímcích totiž byly situace a výjevy zcela odlišné od těch mých. Byly tam třeba oslavy narozenin, pohoštění. A došlo mi, že je to jiné, ale že se přitom vlastně jedná o zcela klasickou rodinu. Ne rodinu z nějaké komunity, ale úplně klasickou.“

Mathieu Pernot o rodině Gorganových vydal obsáhlou knihu, která obsahuje snímky členů rodiny. Mnohdy od narození až po dospělý věk. Vidíme tam snímky nejen jeho, ale i právě vyfocené rodinou.

„První knihu, která o rodině vyšla, nesla název Tsiganes, to bylo v roce 1999. A poslední, o dvacet let později, už nese název Gorgan. Opustil jsem tak myšlenku ukázat nějakou komunitu, ale věnovat se výhradně jednotlivcům. Těmi je třeba Johnny, Ninai nebo Priscila. Každá z těchto osobností je nahlížená jinou formou a o to je to zajímavější. Každý je odlišný a nic není limitováno jedním pohledem.“

Mathieu Pernot se nechal inspirovat i dílem Josefa Koudelky, a podle něj, jeho ikonickou sérií ze 60. let nazvanou Cikáni. Ptám se ho, zda je s rodinou Gorganových v kontaktu, zda chtějí pokračovat.

„Pokud mají zájem, chtějí pokračovat a žijí, tak bychom měli dál spolupracovat. Všichni teď sice mohou snímky sdílet na sociálních sítích prakticky ihned. Skvělé na tomto projektu je to, že trvá už tak dlouho. A prakticky se stal součástí našich životů. Takže já s nimi určitě pokračovat chci.“

I když, jak Mathieu dodává, je třeba přihlédnout i k technologickému vývoji, který se od roku 1995, kdy rodinu Gorganových potkal v Arles poprvé, rapidně posunul.

Práce fotografa Mathieu Pernota je nepřehlédnutelná. Ve Francii patří k nejlepším umělcům. Jeho tvorba se týká hlavně naší současnosti. Snímky na první pohled nepůsobí dokumentárně, ani jako práce fotožurnalisticky. V jeho snímcích je hlubší umělecký pohled na náš svět.