O modlitbách slichot

Pomni obětování Izákova a smlouvy Abrahamovy
a vrať ze zajetí stany Jakubovy
a spas nás pro jméno své!

Již dávno ztratili jsme dobrou zem,
běd máme nyní nadbytkem.
Nikdo již není prorokem,
nikdo rádcem a rekem:
Ó smiluj se nad zbytkem Izraele
a spas nás pro jméno své!

Ze země do země
ženou Judovo plémě,
zkrvácené až po témě,
a spravedlnost - přihlíží němě:
Ó vrať ze zajetí stany Jakubovy
a spas nás pro jméno své!

Svaté město je sesuté,
ponižované a prokleté;
a jeho krásy - pískem zaváté!
Nic nezbylo nám, než to Písmo svaté:
Ó smiluj se nad zbytkem Izraele
a spas nás pro jméno své!

Tuto slichu složil rabín Geršom ben Jehuda, žijící v druhé polovině 10. a první polovině 11. století v Německu. O téměř 1000 let později přeložil text do češtiny Jiří Langer. Možná to učinil v tušení hrůz blížící se druhé světové války, ale především mu šlo o živý bohoslužebný text, po staletí čtený v řadě evropských synagog. Slichot doslova znamenají "modlitby prominutí". Tyto kajícné skladby a prosby za odpuštění tvoří zvláštní část poetických textů, které v hebrejské tradici zdomácněly pod pořečtěným označením pijutim. Slichot zachycují básnickou formou tragédie, které Židy postihly během dlouhého období vyhnanství. Jsou to verše o pogromech, vyhánění, pronásledování a diskriminaci. V dobách, kdy triumfují násilí a krutost, se autoři slichot obracejí k Bohu. S vědomím vlastní nedostatečnosti a hříšnosti vzývají Toho, kdo je dokonalý a čistý. Svého Stvořitele, svrchovanou spravedlnost a zdroj všeho milosrdenství, Židé prosí o pomoc.

Zmínky o slichot najdeme již v talmudském traktátu Taanit, a tak jejich počátky můžeme zařadit do doby před 2. století občanského letopočtu. Sám traktát řadí slichot k modlitbám, které se mají pronášet během půstu v době sucha. Židovský zvyk odvolávat se na Boží milosrdenství ve snaze dosáhnout odpuštění je však mnohem starší. Doklady o tom přináší především svatý text Židů Tóra, což je hebrejské označení pro biblických Pět knih Mojžíšových. Ve druhé z nich pronáší Mojžíš tato slova: "Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, plný milosti a pravdy. Zachovává milost do tisícího pokolení, odpouští vinu, poklesek a hřích." Židovská tradice soudí, že uvedený výčet vyjadřuje 13 Božích atributů. Tak to alespoň uvádí midraš ze 3. století nazvaný Tana de rebe Elijahu Zuta. Jeho domnělý autor rabín Anan zmíněné verše dojímavé prostoty a krásy poprvé nazval slichot. Jako refrén i ústřední pasáž se pravidelně objevují ve všech kajícných modlitbách společenství Izraele, neboť věřící nepochybují o slovech Talmudu: "Hospodin pravil: Když bude Izrael hřešit, ať se ke mně navrátí, a já mu prominu."

Slichot se liší podle ritu a místa vzniku. Starší skladby nejsou zpravidla rytmizovány ani nemají rýmy. Od 8. století však židovští náboženští básníci vytvářeli i formálně složitější texty s rýmy, akrostichy a dalšími básnickými prostředky. Od této doby do 19. století vznikly tisíce slichot a jsou známi i mnozí z jejich autorů. V našich zemích se slichot tradičně odříkává v postní dny, ale i na Nový rok, v Den smíření a během deseti dnů mezi těmito svátky. Kdysi měla každá obec svou sbírku slichot, jejíž obsah připomínal tragické události v životě Židů v tom či onom místě. Slichot psali i slavní pražští rabíni - Avigdor Kara a jeho syn Abraham, Jom Tov Lipman Heller, Šlomo Efraim Lunčic, Ezechiel Landau. Od 19. století - doby židovské emancipace a zrovnoprávnění - se nové slichot objevují jen výjimečně. Převládající dojem, že čas pronásledování a ukrutností končí, však byl pouhým klamem. Nikdo nevěděl, jaká pohroma Židy očekává ve 20. století. Ani na začátku 21. století, více než šedesát let po válce, nenastal čas, kdy by bylo možno kajícné modlitby slichot vypustit. Dnešní Židé proto opakují texty, do kterých jejich předkové vložili svou bolest i naději.