Helena|Zdravim Borku Vas, i posluchace. Nemohu zapomenout na sluzebni cestu do Montrealu, kde me pri obede v restauraci odmitli obsouzit, protoze jsem si neobjednala ve francouzstine. Nechteli mi jidlo donest ani, kdyz mi montrealsti kolegove objednali v montrealske francouzstine. Bylo to nekdy v polovine devadesatych let minuleho stoleti.
Alena|Hezký večer. Navazuji na posluchače, co rozvážel peníze a můžu říct, že jsem zažívala daleko horší chvíle. Měli jsme po celém kraji několik pracovních středisek, kam se rozvážely ve výplatních sáčcích peníze přibližně ve stejném období. A bylo to asi třikrát tolik peněz každý měsíc. Jezdili jsme já, jako mzdová účetní a řidič, co mne vezl. Nikdy nás nikdo nepřepadl, ale byly to nervy. Dostali jsme nového ředitele, kterému se udělalo doslova zle z našich nechráněných služebních cest s penězi a od toho dne už s námi vždycky jel ozbrojený policista. Byla jsem fakt ráda, když se nakonec začaly výplaty posílat každému na účet.
Helča z Bohumína|Zdravím noční posluchače. Příhoda o školení mi vybavila moji vzpomínku. Když před lety, cca v roce 1990 do kanceláří přicházely stolní počítače, byly jsme čtyři spolupracovnice vyslány na týdenní školení do Prahy, jízdné, ubytování a strava v hotelu-vše pro nás zdarma. Bylo nám před cestou vysvětleno, že intenzivní kurs bude zakončen závěrečným testem a která neprojde, bude si muset vše sama zaplatit. V pondělí nám lektor rozdal příručky a propustil nás. Seděly jsme v hotelu a biflovaly se, žádná nechtěla riskovat, že neprojdeme. V úterý jsme vzorně v sedm ráno čekaly před učebnou. Lektor se přiřítil v deset, něco málo ukázal a za chvíli nás opět rozpustil. Opět následovalo hotelové samostudium. Ve čtvrtek jsme na něj čekaly dokonce až do dvanácti a opět se nám věnoval s bídou hodinu. Vědomy si pátečního testu jsme se do půlnoci učily a navzájem si předávaly informace. S rozstřesenými koleny jsme v pátek očekávaly test a poté ortel. Když se lektor neukázal ani v poledne, už nám to bylo divné a šly jsme se zeptat do vrátnice, jestli o něm něco neví. Jo, ten sem v pátek vůbec nechodí a předal nám obálku, ve které byly testy a až je doma vyplníme, máme je všechny poslat najednou na uvedenou adresu. Testy jsme zdárně udělaly, ale úplně zbytečně jsme se celý týden nervovaly místo toho, abychom poznávaly Prahu.
Dana|Dobrý večer všem. Není to příběh přímo ze služební cesty, je to takový úsměvný zážitek z jednoho školení. Jelo nás asi dvacet ženských na jedno školení, přednášel tam velmi pohledný lektor. Na druhý den všechny nastoupily v nových blůzičkách nebo šatech a všechny zasněně hleděly na krásného přednášejícího. Večer se všechny předháněly, kdo zavede rozhovor - na pohledného lektora čekal v restauraci jeho přítel. Další den už seděly v lavicích všechny v teplákách.
Jaroslav|Služební cesta.
Pracoval jsem v 70 letech u firmy, která s dalšími pořádala odborné symposium na Slovensku. Já jsem nastoupil se spolupracovníkem do rychlíku v Brně, který jel z Prahy. Shodou okolností jsme si sedli do kupé, kde už byli dva lide z Pražské firmy které jsme jako kolegy znali. Jednomu z nich bylo divné, že oba máme stejné boty, kalhoty i sako tak o tom začali mluvit.
Já jsem mu řekl, že my na služební cesty fasujeme oblečení a 20korun na presentaci. Po návratu ze služební cesty udělal z toho v jeho pražské firmě aféru jak to, že oni oblečení nefasuji a Brňáci ano. V socializmu nebyl velký sortiment v oblečení. Když se zjistilo, že jsem mu to řekl já, jako známý vtipálek vše se vysvětlilo.
Jaroslav Texas
Bedřich |Dobrý večer služební cesta to můj strejda jezdil
Ze sklem. Ze Žatce do Německa takovou dálku
Dobrou noc
Ladislav z Olomouce|Po vysoké škole jsem pracoval v Tesle Pardubice, kde se od roku 1972 vyráběly počítače Tesla 200. Nejprve jsem pracoval ve vývoji, ale to byla trochu jednotvárná práce a tak jsem uvítal nabídku zaměstnavatele jít do skupiny, která oživovala a instalovala počítače po celé republice. Proti dnešku to byla vždy velká klimatizovaná místnost, kde kromě centrální části počítače byly i různé periferie jako tiskárna, magnetické disky a pásky, snímač děrných štítků a jiné.
Doba instalace se pohybovala obvykle 4-6 týdnů a tak bylo dost času na obhlídku okolí. Já jsem po Zvolenu (kam jsme na služební cestu létali JAK 40 z Prahy do Sliače), se dostal na instalaci počítače do Považské Bystrice, kde už měli jednu Teslu 200 a koupili si druhou s ohledem na velikost podniku Považské Strojárne. Povážská Bystrica byla v roce 1975 dějištěm 6-ti denní a výsledky se zpracovávali na počítači Tesla 200 a já jsem byl požádán, abych s počítačem, který ještě nebyl předaný, dělal zálohu pro případ výpadku prvního počítače, který byl jen skleněnou stěnou a tak bylo vidět od jednoho počítače k druhému.
Tam pracovala jako operátorka jedna sympatická slečna, které jsem byl sympatický zase já a tak jsem si po čase přivezl do Olomouce manželku. Protože byla více závislá na rodině na Slovensku, tak jsem jí ustoupil a v Považské Bystrici se nám narodili 3 děti. S rozdělením republiky se rozpadlo i manželství, ale každé z dětí žije v jiném státě -starší dcera na Slovensku, mladší dcera ve Španělsku a syn tady v Olomouci. Společně se setkáváme i se čtyřmi vnoučaty o prázdninách na Slovensku a já si vzpomenu vždy na služební cestu, díky které jsem prožil větší část života.
Krásný letní pozdrav všem linkařům zasílá Ladislav z Olomouce
franz|služební cesta před padesáti lety, služební vůz lada 1500, sám jak voják v poli pro jednání i jako šofér, cca 300 km tam a zpět stejný to den, bylo to až za klatovy, s pocitem úspěšné mise jsem přehlédl, že mi dochází palivo , těsně před klatovy dlouhá táhlá pravotočivá, přehledná v proti-směru , plná čára a přede mnou starý wartburg, předjel jsem a po cca 1 km jízdy po levé straně benzinka a opět, tentokráte dvojitá plná, kouknu do zpětného zrcátka, wartburg mi funěl s jeho oblaky černého dýmu za kufrem, otočka volantu do-leva a endlich jsem stál u pípy, byl jsem pln radosti, stihl jsem to , ještě jsem nestačil ani vystoupit z vozu a hromy a blesky, jako-by mělo být konec světa, to jeden z dvojice mužů z wartburgu mi buší na okénko , dveře a v ruce mává průkazem, muž byl natolik brunátný, že první můj dojem byl, že je mu ode-mne zapotřebí pomoci, byl to policajt v civilu, který se vracel s kamarádem z hub a neunesl moji svižnou jízdu, na služebně jsem byl předán policejnímu elévovi, který dostal ůkol, aby vše sepsal a můj řidičský průkaz zůstal v jižních čechách, elév mi sdělil, že ten jeho spolupracovník je náčelník a blázen, což jsem poznal, aniž mi toto sdělil, stejně to od něj byla odvaha takto cizímu podat důvěrné informace, po příjezdu do cílové stanice jsem informoval ředitele, dělej tak, jako-by se nic nestalo, jezdi dál, já to vyřídím, za týden bylo vyřízeno beze ztráty kytičky, ředitel byl s mojí prací a misí v jižních čechách natoliko spokojený, že to vzal s úsměvem, z chaloupky pod lesem v bílých karpatech zdraví noční linku pan franz, jó v životě raději pracujte s odborníky a hlupákům se raději vyhýbejte velkým obloukem
