Prostor klidu v nemocnici v Ústí nad Orlicí
V orlickoústecké nemocnici mají nový prostor klidu. Při ekumenické bohoslužbě mu požehnali kněží z několika církví. Prostor klidu slouží pacientům jako místo pro bohoslužby; počítá se s ním i jako s pietním místem k důstojném rozloučení se zemřelými v nemocnici. Do třetího patra interního oddělení orlickoústecké nemocnice vyjela i naše redaktorka Víta Balcarová.
Do prostoru klidu v nemocnici v Ústí nad Orlicí zavedla redaktorku Vítu Balcarovou manažerka interních oborů Hana Maršíková a vysvětlila k čemu slouží. Dozvěděla se, že je k dispozici nejen pacientům, ale i jejich rodinným příslušníkům. Nabízí nejen duchovní služby, jako jsou mše svaté, ale je zamýšlené jako důstojné místo k rozloučení se zemřelými v nemocnici.
Upozornila na výzdobu, kterou provedla místní Základní umělecká škola. Na zdi je namalovaný strom, který spojuje kořeny a větvemi zemi a nebe. Upozornila na malý moderní kříž, který věnoval do místnosti klidu katolický děkan Vladislav Brokeš.
Ředitel nemocnice Mudr. Jiří Řezníček podotkl, že vycházejí všemožně pacientům ze spádových oblastí orlickoústecka. A protože vše je spojené, musí myslet i na klid a poslední důstojné rozloučení se zemřelými v nemocnici.
Vedoucí sestra Lenka Bílá popsala, jak se pacienti dozvědí o možnosti navštívit tuto duchovní zónu, hlavně při mších svatých, které tam pořádají.
Jedním z kněží, kteří se podíleli na přípravě nové klidové místnosti je římsko-katolický děkan Vladislav Brokeš. Ten vyzvedl dobrou vůli nemocnice a nutnost respektovat pacienty, kteří mají právo na klidné místo, kde si mohou i vyříkat věci které je trápí ve svém nitru. Také uvedl, že kaple byly dříve součástí nemocnic, neboť právě církev byla povětšinou jejich zřizovatelem. A tak je to jedna z dobrých tradic, které se do zdravotnických zařízení vrací.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.