Roman Prodi se stal vůdcem italské levice

O Prodiho vítězství nikdo ani na vteřinu nezapochyboval. Politik, přezdívaný Il Professore, měl sice celkem šest soupeřů, žádný z nich ho ale nemohl ohrozit. Mezi protikandidáty navíc chyběli nejčelnější středolevicoví představitelé Francesco Rutelli a Piero Fassino. Ani oni by však Prodiho takřka jistě neporazili. Oba mu navíc vyjádřili svou jednoznačnou podporu. Vůbec nepřekvapuje, že Prodi získal více než 70% hlasů.

Opoziční primárky mezi italskými politickými komentátory vyvolávaly smíšené reakce. Nemálo z nich pochybovalo o účelnosti tohoto kroku. Celá věc se vskutku zdála být poměrně zbytečnou. Prodi byl všeobecně akceptovaným lídrem dávno dopředu a o nějaké nutnosti potvrzení tohoto faktu v primárních volbách nikdo neuvažoval. Na jaře však Prodi neuspěl se svým návrhem, aby opoziční blok v nadcházejících parlametních volbách voličům předložil jednotnou kandidátku. Rutelli, předseda strany Margherita, tento plán vetoval. Prodi do něj přitom investoval mnoho politického kapitálu a doufal, že díky němu zažehná reálné nebezpečí štěpení středolevicového svazu. Rutelliho krok ho tedy značně podráždil. Svou pozici si proto chtěl nechat potvrdit přímo voliči.

To se mu nyní podařilo. I když ve volbách de facto nemohl prohrát, přesto musel nedělní klání prožívat se značnou nervozitou. Ranou pro něj totiž mohla být nízká volební účast, která by jeho legitimitě rozhodně neprospěla. Jeho odpůrci by jí pochopitelně interpretovali jako Prodiho prohru, i kdyby ve volbách zvítězil.

Il Professore však nakonec triumfoval po všech stránkách. Primárek se zúčastnily více než čtyři milióny Italů, což je pro levý střed obrovským úspěchem; vždyť Prodi sám před kláním prohlašoval, že účast čtvrtiny občanů z tohoto počtu by byla vynikající.

Opozice s Prodim v čele si tedy nyní samozřejmě užívá poměrně nečekaného úspěchu. Masový zájem voličů o primárky dává do kontrastu s počínáním vládních stran, které v posledním období věnovaly svou veškerou energii úsilí o kontroverzní změnu volebního zákona. Zcela na místě je podezření, že pravý střed návrat k poměrnému systému prosazuje pouze proto, aby se vyhnul volební porážce. Všechny průzkumy veřejného mínění přitom ukazují, že velká většina Italů s modifikací volebního zákona nesouhlasí. Vysoká účast v opozičních primárkách může tedy být po právu interpretována jako výraz odporu k vládním manévrům.

Přes tyto skutečnosti však není současný stav italské opozice prost mnoha otázek. Významný italský novinář Angelo Panebianco upozorňuje na poněkud zvláštní charakter právě proběhlých primárních voleb. Zatímco ve Spojených státech je podobné klání především střetem různých vizí dalšího směřování strany a celé země, v italských primárkách jakýkoli střet v podstatě absentoval. Není se ostatně příliš čemu divit; opozice totiž nemá jasný program stále vypracovaný. Je samozřejmé, že Prodi jako vítěz primárek má nyní plné právo prosazovat své představy. Vzhledem k velkým rozdílům mezi jednotlivými stranami to ale bude úkol více než těžký. Bez velké nadsázky se dá tvrdit, že hlavním pojítkem středolevicového svazu je především touha sesadit premiéra Silvia Berlusconiho.

Úspěšný průběh výběru lídra jen potvrdil, že opozice má velmi dobře nakročeno k vítězství v celostátním měřítku. Odpor k Berlusconimu však může být tmelem, který brzy vyprchá a voliči budou od případné vlády levého středu samozřejmě žádat mnohem víc. Opoziční strany si tedy rozhodně nemohou dovolit usnout na vavřínech a měly by italským občanům svůj podrobný program konečně představit.