Helena|Uz je hodne pozde, ale pani, ktera ted ke konci povida mi pripomnela mou cestu na Long Island, uz si nepamatuju proc presne jsme se tam chteli jet podivat, ale zazili jsme tehdy velke neprijemne prekvapeni, kdyz jsme zjistili, ze se vlastne nemuzeme ani vykoupat v mori, vsechno to bylo soukrome vlastnictvi a nikde zadna plaz pro ty, kteri tam nebydli. Nekdo nam rekl, ze bychom museli 80 km nekam dal, kde je pry verejna plaz. To se nam nechtelo tak jsme proste o vykoupani v mori mohli jenom snit. Aspon tedy na Long Island u New Yorku.
Inez|Přeji krásný večer všem. Já jedu vždy s dvěma cíly. První je pro radost s cestování a ten druhý poznat jiné prostředí, nasát místní atmosféru a poznat lidi. Ať už v Neopale, kde jsem chvíli žila u mnichů nebo v PERÚ v džungli. No a výsledek byl ten, že jsem zjistila, že nejvíc ze všeho jsem poznala sama sebe.
Yveta|Dobrý večer, pane Borku a Nespavci. Začala jsem setavovat rodokmen a byla jsem zvědavá jestli bych našla v daných lokalitách nějaké stopy rodu. Procházela jsem hřbitovy a potěšilo mne, že jména, která jsem v rodokmenu měla, jsem tam našla i po dvou stech letech. Z některých domů nezbylo nic, z některých jen trosky. Našla jsem zbytky mlýna z něhož pocházela moje praprababička. Další z mých předků byl pekař (narodil se 1836). A představte si, že na domě bylo i po přestavbě znát, že tam býval obchod. Jedna místní stará paní mi potvrdila, že ona ještě pamatuje, když tam byl obchod a tvrdila mi, že to bývalo kdysi pekařství. O to víc mne mrzelo, že jsem neměla možnost zachovat svůj rodný dům pro své děti. dobrou noc a šťastnou cestu.
Eva z jižních Čech|Pokud to beru po stopách, tak po revoluci jsem chtěla navštívit trasy na Šumavě, které nebyly na totáče přístupné. Otec mi vyprávěl, jak tam putovali za studií před druhou světovou válkou. Šumavu jsem navštívila tedy několikrát. Pak další cesta po stopách: V Římě jsme byli v roce 2019 na náboženské pouti 30 let po svatořečení svaté Anežky české. A teď téma trochu odlehčím ☺. Měli jsme rozchod. Se známou jsme šly od baziliky svatého Petra směrem k Tibeře. Byla tam spousta lidí, málem jsme se navzájem ztratily. A tam mě napadlo, abychom k řece sešly po schodech dolů. Líbil se mi seriál Komisař Rex v italském provedení. Tam se Caspar Caparoni jako dotóre proháněl na kole právě po nábřeží Tibery. Moc se mi to líbilo. Podél Tibery jsme šly asi kilometr, úžasný klid v centru města. A Tibera je v Římě proti Vltavě v Praze úplné prdítko. Ale i tak to bylo krásné ☺. Všechny zdravím.
Dana|Hezký večer všem. Já můžu říct, že jsem trošku něco procestovala, ale můj celoživotní sen byla Socha Svobody, to jsem si splnila a byla jsem neskutečně okouzlená. Jinak jsem se chtěla podívat do kasina v Monte Carlu, to jsem taky byla a co byl celoživotní zážitek, tak to byl týden strávený v Izraeli, tam teda historie chodí přímo po zádech. A představte si, že jsem nikdy nebyla na Macoše, nevím, jak je to možné, že jsem se tam nikdy nedostala, tak to teda budu muset napravit.
Petr Lexa Přendík|Jako předseda klubu ostravských velocipedistů mám letos v plánu projet okolí města Jeseník na svém historickém kole. Budu se snažit projet některé z tras z cykloprůvodce, který vyšel v Jeseníku, tehdejším Frývaldově, v roce 1898. Jak se asi jezdilo po tehdejších nerovných cestách v kopcovitém terénu? Vím, spíše cítím, že se mi při těchto toulkách stane něco, co mne někam nasměruje. Myslím, že kdesi v mé hlavě, v jejím zapadlém koutu, jsou právě různé cíle mých cest a postupně se vyjevují v mé mysli a vedou mne správnou cestou k mému životnímu cíli: zanechat zde stopu. Zatím se to daří, jako kdyby mne někdo vedl za ruku. Věřím, že mne ještě čeká mnoho cest s cílem!
Z Ostravy mává
Petr Lexa Přendík
Petr Lexa Přendík|Dobrý den a stálé zdraví,
po mnoha letech jsem spíše omylem při ladění rádia zjistil, že pořad Noční linka, u něhož jsem dlouhá léta usínal (nikoliv nudou, ale večerní únavou, kdy jsem měl poslech jako večerníček), že pořad stále běží. Musím pochválit - a doufám, že to zazní - že pan redaktor má dokonalou češtinu, dikci, řečový projev, radost poslouchat, tak se tímto může pochválit a nemusí se červenat.
Dnešní téma mne hned zaujalo. Uvědomil jsem si, že mé cesty z Ostravy velice často míří za tajemnem, za příběhem, který skončil a zanechal stopy. Abych to osvětlil - kupříkladu předloni jsem se s kamarádem dostal do zaniklé osady Hraničky ležící na státní hranici Česka a Polska v oblasti Rychlebských hor. Vesnice byla v 50. letech srovnána se zemí, jelikož ležela v pohraničním pásmu. Tu a tam jsou dnes stopy po usedlostech a místo zaniklé osady mne fascinovalo svou energií zašlých časů. Při svých výletech se tedy rád toulám právě zapomenutými lokalitami - nejčastěji v oblasti Slezska: Rychlebskými horami, Zlatohorskem, Osoblažským výběžkem. Celé dny na pěšinách nepotkáte nikoho, což oceníte, zvláště když trávíte svůj čas jako cestovní průvodce s mnoha lidmi v zádech. Dokážu se po zapomenutých místech toulat celé hodiny, hledat v zemi kousky minulosti - tady dvířka od kamen, támhle pozůstatek hrnce... Ztratím pojem o čase a rád přemýšlím, jak se v daném místě žilo.
Jana Jirkov|Pěkný večer p. Borku a zdravím všechny nespavce! Tak já jsem jezdila na takzvané pohádkové výpravy! Týkaly se hlavně zámků (Sychrov, Ploskovice..), hradů i zřícenin, kde se natáčely naše slavné pohádky. Navštívila jsem i proslulé varhany z Pyšné princezny. Na závěr si dovolím jeden cestovatelský vtip: Turista se vydá do Skotska navštívit jezero Loch Ness. S místním obyvatelem se dá na břehu jezera do řeči a vyptává se ho na bájnou příšeru Nessie. „Kdy se to monstrum tady objeví?“ Skot se usměje, nalije mu panáka whisky a povídá: „Po páté skleničce, jako vždycky. Zdravím a děkuji za pozdravy p. Františkovi ze Židlochovic a p. Mileně z Poděbrad.
Jana|Zdravím všechny linkaře i vás p. Borku. Téma je určeno těm, co neradi sedí doma, i když se tvrdí "všude dobře, doma nejlépe". Já po zkušenostech tvrdím, že člověk by měl cestovat, dokud má k tomu zdraví a síly, samozřejmě finance. Nevyplácí se odkládat své cesty, až... až budou děti velké, až budu v důchodu. Změní se situace a hlavně přibývají léta a bohužel, člověk pak po fyzické stránce už toho tolik nezvládne. Já jsem cestovala dost, ale jen po evropské pevnině. Něco mapovat se mi několikrát podařilo. Byla jsem např. na zájezdě ve Francii, kde jsme dva dny kromě jiného prožívali Tour de France a dokonce jsme jeli busem za pelotonem v Pyrenejích, kde etapa z Perpignonu končila nahoře v Andoře La Vella vysoko v Pyrenejích. Jelo se za pelotonem, pomalu, člověk měl čas pozorovat i fotit krajinu, tedy Pyreneje a tam pochopíte to, co ani v televizi neuvidíte. Další výpravy s cílem byly do Paříže, třikrát jsem navštívila známou galerii Louvre a Musée d´Orsay, kde jsem mohla obdivovat své milované impresionisty a další díla malířů, která většinou vidíme jen v knihách. Měla jsem možnost navštívit Remeš, kde kromě katedrály jsme byli v místech, kde skončila oficiálně 2. světová válka, kde admirál Donitz podepsal kapitulaci Německa. Loni jsme trochu šli po napoleonských stopách na Moravě, začali jsme prohlídkou zámku ve Slavkově u Brna a pak projížděli a částečně procházeli místy, kde v r. 1805 probíhala slavná bitva u Slavkova - Austerlitz, až nahoru k památníku, který jsme si prohlédli. Člověk pak ty události vnímá úplně jinak, uvědomí si terén, kterým vojáci v zimě v mrazu museli projít, vidíte vzdálenosti a nakonec od památníku máte to území jak na dlani. Přála bych si více podobných témat, zdravím všechny bez výjimky a děkuji. Jana
maruška|Milý pane moderátore, doufám, že včerejší novní linka nebyla cílem cesty , že vy opustíte Noční linku podobně jako pan Sladký.To bychom opravdu špatně nesli, my převážně důchodci, chyběl by váš přístup,sarkasmus,vtip,popíchnutí, já bych byla zklamaná.Osobně jsem si cíle svých snů a cest splnila, cesty po Irsku,Norsku - cesta za velrybami,Izraeli - cesta Krista,Sovětském svazu - až k Arraratu,cestu hrdinů slovenského národního povstání ,Waršavu - gheto, sílu k cestě do Osvětimi jsem nikdy nenašla,Literatura faktu mě vždy zajímala..Vaše poslední noční linka byla velmi zajímava, nestačila jsem zareagovat, pro mě historické milníky jsou VŘSR,nástup Hitlera k moci ,rok 1948 a návrat tam, kde jsme byli , možná jsme řádně nezvonili, nebo jsme zapoměli , to je smutné.Protože jsme již 74 -77 uděláme vzpomínkovou cestu na školní výlety Šumava úžasná . Díky.zdravím maruškaD
Ladislav z Holomóce|Zdravím všechny bdící posluchače noční linky včetně moderátora pana Kapitančíka (já jsem to dotáhl jen na nadporučíka v záloze a tak by byl mým nadřízeným a tykání bych si nemohl dovolit), K dnešnímu tématu bych toho měl dost, ale nevím zdali bych se dovolal a tak alespoň podávám základní informace v mailu. Znal jsem některé známé dnes už historické osobnosti z četby a protože nebylo možné v období dialektickéhomaterialismu cestovat na západ, tak jsem se snažil to pak napravit, ale léta běží a sil ubývá.
Tedy heslovitě :
- rodačka z Křižanova sv. Zdislava z Lemberka, který je i mým rodištěm. Má kašnu se sochou přímo v Křižanově, byl jsem i na zámku Lemberk, kde má v blízkosti studánku a stojí za to si prohlédnout krásný kostel v Jablonném. Jinak jsem se v okolí rodiště prošel po stezce sv. Zdislavi na Svatou horu, kam se chodívala modlit a kdy ji tam přepadl medvěd, ale její zbožnost ji zachránila.
- měl jsem možnost zúčastnit se zájezdu na Zakarpatskou Ukrajinu a projít se Koločavou a porovnat to co jsme se učili o Nikolovi Šuhajovi se skutečností. Olbracht pochází ze Semilska a tak jsem si zašel od jeho pomníku v Semilech (společný s jeho otcem Antalem Stažkem) kráznou stezkou kolem Jizery až do Železného Brodu.
- v zahraničí jsem navštívil místo vyhnanství Havlíčka Borovského v italských Tyrolích a prošel si skalní chodby vytesané ještě v první světové válce, kde probíhaly intenzivní boje a tak v Dolomitech měli všechnu strukturu od ubytování až po střelecká stanoviště...
Ještě bych toho mohl uvést více, ale ve stručnosti a pro dokreslení myslím, že to stačí.
Krásnou dobrou noc přeje Ladislav
