Marcela|Dobrý večer,
trému má asi každý , hraji 10 let na klavír , a abych Vám řekla rok co rok když máme vystoupení , ať to na Vánočním nebo závěrečném vystoupení tréma vždycky . Můj vyučujicí , vždycky nemůže kolikrát pochopit , jak mohu přehrát skladbu před plným sálem , když se mi třesou ruce , stalo se mi že mě nechal hrát v roce 2014 , poprvé samotnou , skladbu dobrodružství s bohem panem od Marty Kubišové , a ikdyž jsem měla pak možnost přehrát to znova , tak vždycky to končilo trémou. Paní doktorka mi říkala že to chce hrát každý den , před lidmi , než 2x do roka , ale pak tam je ta otázka kde hrát. ? A další věc největší tréma byla i v době když jsme hráli na zvláštní škole pohádku mrazík , měla jsem co dělat abych zvládla přemluvit tu roli baby jagy. Divím se že vy moderátoři nemáte takovou trému
...Marie|Dobrý večer,
jsem z ochotnické rodiny která nesměla chybět v žádném představení které pořádal Sokol Olomouc - Chválkovice. Také naše škola pořádala školní představení a tak prkna která znamenají svět mne provázela téměř od narození. Role broučků, zvířátek a prstu v Pohádce o šišce , pážata a venkovská chasa. S hrdostí vzpomínám na školní představení Zlatovláska. Já štíhlá dlouhovlasá blondýnka jsem byla pro roli Zlatovlásky doslova předurčena. Jaké bylo mé zklamání, když mi v maskérně nasadili děsně rezavou paruku, ve které jsem se nepoznávala ani já sama, natož spolužáci.
Zdraví Marie z Olomouce
Sváťa z Brna|Dobrý večer všem všem všem.Dnešní téma je jak pro mne dělané.Už jako školák jsem říkal rád básničky a hrál divadlo.Později jako student jsem si zahrál v satirické komedii Drak je drak či ve Snu noci svatojanském.Aktivně jsem uváděl mnoho soutěžních pořadů dle vlastního scénaře.Uváděl jsem i známé profesionální umělce a zpěváky při jejich vystoupeních u nás.Zúčastnil jsem se i několika rozhlasových či televizních soutěží se střídavým úspěchem.Přispívám do Noční linky a každý měsíc připravuji pro náš Klub důchodců kulturní čtvrthodinku.Není pro mne problém vystoupit před veřejností. Vzpomínky i současnost mne udržují v optimistické náladě i při mém věku 80 let Váš Sváťa
Pepa| Zdravím Noční linku.
Po válce jsem nastoupil do první třídy. Žáci z nižších tříd vystupovali na besídkách v kratších scénkách, žáci z vyšších tříd hráli celovečerní hry. Dodnes si pamatuji, jak jsem ve třetí třídě hrál trpaslíka s dlouhými vousy z koudele. Dnešní děti ,,nemají čas", mají ,,buky".
I dospělí jednou, dvakrát do roka uvedli celovečerní vystoupení. To vše je dááávno!
Pepa
Marcela|hezký večer přeji,
poprvé jsem stála na divadelních prknech, když jsem v roce 2002 , chodila do pěveckého sboru pomněnky. Když jsme měli jako děti Vánoční a později závěrečné vystoupení. Co se týče životního snu, měla jsem a pořád mám.. Protože se učím hrát na klavír, chtěla bych se živit hudbou. Ale to víte v 38 letech už pomalu člověk si jen říká , že už se jen tak sen nikdy nesplní.
Moc ráda bych se živila hudbou, i prostřednictvím divadelních prken. Ale žnáte to když je někdo trémista. A když máte něco jako sen , tak to kolikrát je problém. Zvláště když se najdou lidé, kteří
do Vás rejpou že to je nemožné , nebo takovou to větou jako - vrať se na zem. Prostě vždycky se najde někdo kdo mi to nepřeje abych si šla za svým snem. A hlavně kolikrát slýchám - Hudbou se neuživíš. Tak že kolikrát si i říkáte , jak máte jít za svým snem ? Když máte 10 let kurzu klavíru za sebou a vždycky se najde někdo kdo Vám podkopává nohy .
Úřady, rodina , aj.
S pozdravem Marcela z Děčína
Matylda|Celý život hraji divadlo v rodině s manželem,dětičkami,s vnoučetem,se světem.PROČ,no proto, že je vše OK.
Ludmila z Ostravy|Hezký večer všem posluchačům i Vám. Jako děti jsme si chtěly zkusit všechno a tak nám taťka postavil ve stodole provizorní divadlo. Naučily jsme se pohádku o Budulínkovi. Jedna naše velmi šikovná kamarádka ušila z krepového papíru kostýmy, byla i naším režisérem a pak jsme rozvěsily plakáty v okolí zvoucí na pohádku s dobrovolným vstupným a těšily se na zážitek. Přišli skoro všichni a měly jsme ohromný úspěch. Za vybrané vstupné jsme si koupily zákusky, sodovku a zmrzlinu. Jen je velká škoda, že nás nikdo nevyfotil a tak nemáme žádnou hmatatelnou vzpomínku, jen tu v srdci. Pak jsme ještě "nastudovaly" další asi tři známé pohádky a pak se stodola zaplnila slámou a senem a tím naše divadlo skončilo. Rády na to vzpomínáme i po letech a naše vnoučata nám říkají, jaké jsme měly krásné dětství, že by to chtěly taky zažít. Zdravím všechny Ludmila
