Zemřel Jan Hauer, který usiloval o důstojnou připomínku holocaustu Romů a Sintů

Jan Hauer pocházel z rodiny českých a moravských Sintů. Oba jeho rodiče prošli vězněním v nacistických koncentračních táborech, kde zahynuly jejich děti a tátova první manželka. Z nového svazku se v roce 1947 v Olomouci narodil právě Jan Hauer. A jak vzpomínal, jeho táta byl šikovný obchodník, který obchodoval se vším podobně jako jeho předkové.

„Můj táta prodával látky a nevím, co ještě všechno – co mu přišlo do ruky, všechno prodal. Dřív dělali s koňmi, měli vozy, jezdili s koňmi na trhy, handlovali koně. U každého vozu byla šlapací bruska, ta přeslice. Živili se vším možným, co jim přišlo do ruky. Tenkrát to nebylo zakázané, mám tady papíry – můj táta měl živnostenský list, všichni jeho strýcové měli už někdy v roce 1920 živnostenské listy, baráky v Ostravě atd. V létě jezdili venku s vozy a na zimu jeli do baráku. V létě jak holubi vylétli z kurníku a už byli pryč ve světě.“

Za podomní prodej byl však v době komunismu otec Jana Hauera několikrát ve vězení.

„To bylo zakázané. Chytli ho a už šel. On nikdy nedostal moc – dostal 18 měsíců, rok, 22 měsíců, ale chytli ho 21x a měl 21 trestů.“

Majetným rodičům Jana Hauera komunisté zabavili také domy a majetek. A tak tatínek pořídil maringotku, se kterou se přesunul do Prahy.

„Tady zaparkoval nejdřív ve Vršovicích u nádraží a potom našel starou paní a zaparkoval u ní ve dvoře Na Děkance nahoře na Pankráci. Tam jsme stáli asi dva roky, než nám zapálili vůz. Měli jsme tam elektriku, uhlí, táta nám v zimě celou noc topil, abychom měli teplo. Ráno nás umyl, učesal, odvedl do školy. Než jsme přišli ze školy, tak uvařil, šel prodávat, nakoupil. Můj táta byl na tohle frajer, ten uměl vařit líp než ženská, pekl buchty, koláče, všechno.“

Když Jan Hauer začal chodit do školy, o maringotku přišli.

„V roce 1953 nám ji zapálili, Na Děkance v Praze, nevím dodnes, kdo to tenkrát udělal. Sváděli to na moji sestru, že nechala zapnutou žehličku, ale ona byla malá, tak jak mohla žehlit? Tomu ani nerozuměla. Zkrátka a dobře závistiví lidi byli. Tu maringotku si táta nechal postavit v Karlových Varech, stála tenkrát 240 tisíc. Tehdy se táta vrátil z kriminálu, protože tehdy jim zabavili velký majetek, baráky, plno zlata a peněz. Tak jsme měli jen tu maringotku. To bylo po měně (po měnové reformě, pozn. aut.) možná tak 14 dní, já si to pamatuju jako dneska, táta tehdy vyměnil moc peněz a dostal 13 tisíc v nových penězích, které v té maringotce shořely. Zůstali jsme úplně jako žebráci na ulici. Táta pro nás přišel do školy, to jsem ho viděl poprvé v životě brečet. Vedl nás za ruku ze školy. My jsme jako děti byly zvyklé, že pro nás chodil do školy. Ale teď koukáme – a místo maringotky byl popel. Měli jsme tam hračky, medvídky a takové blbosti jsme si věšeli na šňůru, aby uschly. A táta se tam hrabal v popelu a hledal roztavené zlato, kterého tam trochu měl. To byla tenkrát hrozná doba. Nějaký čas jsme byli u jeho bratra Žanynka na Vinohradech v Záhřebské, tedy u mého strýce, pak nám dali v Kloboučnické ulici byt. Ani už nevím, byli jsme tam asi 2 roky.“

Dvacet let po válce se Jan Hauer po boku svého otce zapojil do vyhledávání informací o osudech svých příbuzných, které nikdy nepoznal. Shromáždil řadu fotografií a historických dokumentů. V posledním roce svého života psal knihu Moji lidi o osudech své rozvětvené rodiny, jejíhož vydání se však už nedožil.