Ceny Magnesia Litera letos patří ženám. Slaví i historičky z Univerzity Pardubice

„Ocenění si vážíme. Knížku jsem nepsala sama, ale s kolegy Halířovou a Jiránkem. Beru to jako ocenění našeho týmu. Blančina cena mě těší i jako ocenění práce Ústavu historických věd Fakulty filozofické Univerzity Pardubice. Historie se na pardubické univerzitě dělá dobře a nešlo o první ocenění,“ připomíná Milena Lenderová.

Narážela na triumf Blanky Jedličkové v kategorii Litera pro objev roku. „Nominace pro mě byla nečekaná a vítězství ještě víc.“

Kdo o cenách rozhoduje?

O vítězích v jednotlivých kategoriích rozhoduje odborná porota. „V našem oboru je lepší, když rozhoduje právě odborná porota. Jsou to většinou knihy, které se běžnému čtenáři dostanou velice obtížně do rukou. Ohodnocení práce od kolegů je o to cennější. Každé ocenění je navíc prostředek, jak se i odborná věc může dostat širokému čtenářskému publiku,“ myslí si Jedličková.

Blanka má další roky co dělat, protože se téma dá rozšiřovat o další aspekty. Budu se těšit na její další oceněnou knížku.
Milena Lenderová

Oběma dámám se líbila slavnostní atmosféra předávání. „Stojí to na úžasných nápadech. Moderátorská dvojice má velmi dobrou úroveň. Následuje příjemné posezení. Pozdravíte se s lidmi, které znáte. Seznámíte se s neznámými lidmi a podobně.“

Oceněné knihy

Milena Lenderová společně s Martinou Halířovou a Tomášem Jiránkem napsala publikaci Vše pro dítě! Válečné dětství 1914 – 1918. „Snažili jsme se vyhnout nějakému nudnému vyprávění. Pracovali jsme s méně typickými prameny, s dětskými deníky, se vzpomínkami. S dětmi se na začátku století začínalo zacházet skutečně jako s dětmi. Válka z nich zase udělala malé dospělé. Pak řešily problémy, co dětskému věku nepřísluší.“

Blanka Jedličková se blýskla dílem Ženy na rozcestí. Divadlo a ženy okolo něj 1939-1945. „Věnuje se protektorátní společnosti. Na vzorku sedmi žen spjatých s divadlem se ukázaly lidské charaktery, lidské osudy, typické právě pro protektorátní společnost. Výzkum trval asi rok a sepsání dalších několik měsíců – asi jeden a půl roku čisté práce. K tématu mě trochu přivedla paní profesorka Lenderová. Protektorátní společnost a postavení žen v ní jsem chtěla dělat, ale divadlo byl její nápad. V divadle se potkají různé ženy, různého sociálního postavení. Pro vykreslení jsem tyto prvky potřebovala.“