Čím si získal Lídu Baarovou? Neptal se jí na Goebblese

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stanislav Motl je spisovatel, ale také filmař

Proti mně sedí televizní a rozhlasový profesionál, muž, který je nositelem nejen hlavní ceny Egona Erwina Kische či hlavní ceny festivalu Devět bran. Mým hostem je Stanislav Motl.

V jednom článku jsem narazila na postesk kolegy novináře, který napsal: „Pořídit rozhovor s publicistou Stanislavem Motlem je úkol takřka nadlidský. O to víc jsem ráda, že jste přijal mé pozvání hned na poprvé.

Co je vám nejbližší z toho, co děláte?
Nejbližší mi je psaní knih. To je pro mě úžasná práce, protože přijde večer, já si udělám čaj, je ticho, nikdo na mě nemluví, jsem úplně sám. Je to jenom na mně. Televize nebo rozhlas, to je týmová práce a s prací v týmu mám někdy problémy. Mám totiž tendenci pracovat hodně a často bez oddechu. Někteří kolegové mi říkají otrokář. Psaní knih je pro mě nejlepší relax.

Základní součástí pátrání v minulosti je trpělivé vysedávání v archivu. To vám není proti srsti? Historii jste nestudoval, vrhl jste se na žurnalistiku.
Historii jsem studoval po fakultě žurnalistiky. Novinařina mě vždy vzrušovala a psaní taky. Psát jsem začal v devíti deseti letech a už v té době jsem toužil psát knihy, které budou lidi oslovovat. Měl jsem to štěstí, že mohu lásku k psaní skloubit s láskou k historii.

Alena Zárybnická a Stanislav Motl

Když se řekne Stanislav Motl, naskočí zřejmě většina z nás reportáž z jihlavského podzemí. Knížka, která na toto téma vyšla, měla stejně obrovský čtenářský úspěch. Je jasné, že toto záhadologické téma si získalo tolik pozornosti od lidí. Dostalo ale také nějakou cenu?
Ne, toto rozhodně ne. Někdy mě to trápí, v dobrém smyslu slova, protože jsem natočil stovky reportáží, mnoho dokumentárních filmů, ale lidé se mě bohužel nejčastěji ptají na jihlavského ducha. Přiznám se, že je to největší záhada mého života – natočil jsem něco, čemu říkám stále s opatrností stín z jihlavského podzemí. Je to už víc než 15 roků a pořád nemohu přijít na to, co to bylo. Věřím, že na to přijdu. Znervózňuje mě to, protože já rád přicházím věcem na kloub.

Další kapitolu mého povídání se Stanislavem Motlem jsem pracovně nazvala herecké etudy. Adina Mandlová, Vlasta Burian, Lída Baarová to jsou jména, která přitahovala i vás. Herectví lákalo i vás, ale prý jste byl taktně upozorněn, že psaní vám jde líp.
To byla tehdy taková recese. Bylo mi devatenáct, tak jsem se přihlásil ke zkouškám na DAMU. Přiznám se, tenkrát jsem si říkal, že tam budou i hezký holky. Recitoval jsem tam monology a verše, ale člen poroty pan Sklenčka si mě vzal stranou a řekl mi: „Pane Motle, jestli vám mohu poradit, staňte se raději spisovatelem.“ Zdůvodnil mi to tím, že můj obličej je prý vcelku tuctový, nejsem moc výrazný. Podle něho bych skončil někde na oblasti, protože bych to sice vystudoval, ale nikdo by mě neznal. A to bylo podle něho pro herce nejstrašnější. Nevím. Každopádně jsem ho poslechl a udělal jsem dobře.

Stanislav Motl rád jezdí na koni

Čím jste si získal Lídu Baarovou?
Dodnes tomu nerozumím, ale rozhodla asi jediná věc. Když jsem se s ní sešel poprvé, tak mě jako první napadlo, že se jí musím zeptat na toho Goebblese. Protože jsem to nechápal – taková nádherná žena! Celou dobu jsem se jí na to chtěl zeptat. Ale nějak jsem vycítil, že to není vhodné. Takže jsme se čtyři hodiny bavili. Ona byla trochu nervózní, o pár měsíců později, když jsme už byli přáteli, mi řekla, že nebyla ve své kůži: „Víte, za mnou jezdí novináři z Kanady, z Ameriky, z Německa, a všichni se ptají na to jediné, na Goebblese. Vy jste byl první, kdo se nezeptal.“ Bylo mi líto, že lidi u ní vždy zdůrazňovali toho Goebblese, což byla tragická epizoda v jejím životě, ale nikdo vám neřekne, že byla vynikající herečka, jediná, která se prosadila v zahraničí. To mě trochu trápí.

Často se účastníte besed, mluvíte s lidmi. Jakou otázku vám kladou vůbec nejčastěji?
No, už jsem to naznačil. Nejsem z toho úplně odvázaný. Ptají se na toho jihlavského ducha, pak se ptají, jak je možné, že jsem toto všechno mohl stihnout za svůj život. Ptají se, jestli vůbec spím, kde beru energii a jestli nemám někdy strach.

Moji hosté si kladou otázky vzájemně. Před vámi tu seděla Naďa Konvalinková. Chtěla by se zeptat, co by každý z nás měl udělat, aby na naší planetě bylo lépe.
K tomu, co odpovím, mě dovedli indiáni v Peru. Člověk by si měl uvědomit, že Země je naše matka, že nám dala život, že jí vděčíme za všechno. To znamená, že bychom se k té Zemi měli chovat jako ke své matce.

Příště bude na vašem místě sedět Martin Hosták. Na co byste se ho zeptal?
Martina Hostáka sleduji moc rád, byť se neznáme. Ale svého času jsem dobře znal jeho tatínka. Mně připadá, jakoby za ten mikrofon patřil. Je velice kultivovaný, má krásný projev. Jako špičkový hokejista, který hrál v zahraničí, si uvědomil, že má ještě na něco jiného než na hokej. Kdy ho začalo nějakým způsobem bavit, že může být za mikrofonem?

autor: ZAR
Spustit audio