Facka a pan Košnar
Když jdu od kolínského náměstí Husovou ulicí, skoro pokaždé se zastavím u domu číslo 49. Kouknu se do prvního patra na dvě okna našeho bytu nad prodejnou chlebíčků od Fialy a na tuhle facku si většinou nevzpomenu.
Ale na to, jak jsme koukaly z okna, s maminkou nebo s babičkou, pod lokty polštářky, na to vzpomínám často.
Maminka byla krásná, a tak na ni do okna koukali hlavně muži a klaněli se, usmívali, zdravili a já se těšila na dobu, až takhle budou muži koukat, usmívat se, klanět se a zdravit mě!
Když jsem z okna koukala s babičkou, bylo to jiné koukání než s maminkou. Babička mi o každém něco řekla. O jeho rodině, o jeho láskách, o nemocech, o rodinných tragédiích. Byly to kolínské ságy a já si je všechny pamatovala! Ano, s babičkou to bylo, jako bych si v okně četla romány!
Nicméně, tohle vypravování má být sice o našem okně, ze kterého jsem se dívala s maminkou nebo s babičkou, ale má být také o facce a o panu Košnarovi! Tak jdeme na to!
Můj táta nikdy do prvomájového průvodu nechodil, ale když šla jeho fabrika naší ulicí na náměstí, kde byly za chvíli na tribuně projevy funkcionářů, čekal za záclonou, až půjde pod okny jeho parta, pak se vyklonil z okna a domlouval se s chlapy, ve které hospodě se po projevech sejdou.
I v roce 1962 se vyklonil z okna, ale přesně ve chvíli, kdy se vyklonil, přestali muzikanti v čele průvodu hrát, průvod se zastavil a s ním se přímo pod naším oknem, zastavila i tátova parta. A já, do úlevného prvomájového ticha, které se rozlilo po celé ulici, jsem za tátou, schovaná za záclonou, zakřičela: „Hurá! Ať žije první máj!“
Na tátu se v tu chvíli nepodívali jenom chlapi z jeho party, ale podívali se na něj všichni, kdo stáli naštosovaní v naší ulici, táta bleskurychle prolétl záclonou do pokoje a vrazil mi facku.
A víte, proč jsem si na tuhle facku vzpomněla? Čekala jsem včera před osmou hodinou na Zálabí na autobus, který jede na nádraží. Kolín byl ucpaný jako každé ráno, auto za autem se sunulo ze starého mostu a stejná řada aut se sunula ke starému mostu, za kterým je pořád naše Husova ulice i dům číslo 49, kde jsem v roce 1950 narodila.
Z okna se tam na prvního máje 1962 vyklonil můj táta, aby mi za chvíli vrazil facku, a v polovině padesátých let se ze stejného okna, skoro každý den, dívala pětiletá Irenka a její o dva roky starší bráška Kája.
Oba jsme měli před sebou papíry a tužky a zapisovali si, komu pod okny projede víc aut. Střídali jsme se. Čekali jsme, co projede po silnici mně a co projede Kájovi. Za auto jsme si dávali dvojku, za motorku trojku, za kolo čtyřku, a když někdo kolo vedl, byla to pětka. A já vás slyším až sem, jak se ptáte: „Kdo od vás dostával jedničku?!“
Jedničku dostával pan Košnar se svými koňmi a vozem. Kolem poledne jezdil naší ulicí pravidelně ze svých políček domů na oběd, a kdo z nás dvou měl na něj štěstí, vyhrál hru. Pan Košnar na nás pokaždé kynul do okna, protože znal naší rodinu i nás dva a my se tetelili blahem...
Tak tyhle dvě vzpomínky, prvomájovou facku a pana Košnara, vylovila z mé paměti včerejší, ranní, kolínská kolona aut od starého mostu a kolona aut na starý most...
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
