Bedřich|Dobrý večer já jsem v životě neměl žádnou půjčku to se radši šetřil
maruškaD|Milá noční linko ze středečního vysílání, děkuji prvnímu volajícímu, který pátral po bratrovi své maminky a s pomocí našel jeho úmrtní list - koncetrační tábor Mauthausen.Děkuji za strovky a tisíce obětí na cestách smrti a hladu.Děkuji.maruškaD
Michal Sedlák z Myšlína|Dobrý večer. Mám skromnou a spořivou povahu. Tenhle dar shůry mi dělá život snesitelnějším. Paní posluchačka Sylva píše, že správný malíř má chudý talíř. Vybavila se mi ruská skladba Milion červených růží. Zpívá ji Alla Pugačova, na kterou si jistě řada posluchačů pamatuje. Píseň vypráví o zamilovaném malíři, který prodal svůj dům, aby „svůj život pro tebe proměnil v květy“. Jestli onen chudožník srdce té zpěvačky dobyl, už nevíme, ale ekonom by ho jistě nepochválil. Milion červených růží za oknem, ale žádná červená čísla na účtu přeje Michal z Myšlína.
Jana|Pěkný večer všem. Já když si vzpomenu na mládí, tak to je opravdu skoro nemožné, s jakými penězi jsme hospodařili. V roce 1968 jsem nastoupila na střední, kam jsem dojížděla, rodiče mi zaplatili internát, na cestu jsem dospala v neděli večer 10 korun, 4 koruny stála jízdenka tam, 4 jsem si musela schovat na zpáteční cestu a 2 koruny jsem mohla utratit. Občas, když jsem si řekla, tak jsem dostala něco třeba na kino, ale tehdy jsme stejně nemohli z intru ven, tak to bylo jedno. Postavili jsme zrovna dům, takže nebylo nazbyt, maminka byla nemocná, nechodila do práce a tak vydělával jen tatínek. Ale nestěžuju si, tehdy ve třídě nikdo nebyl nějak "nadřazený", rozuměli jsme si, vzájemně pomáhali, dodneška jsme dobrá parta, co se schází, takže jsem nikdy nelitovala. Doba byla taková, dneska jsou veliké rozdíly všude, jak v zaměstnání, tak ve škole, nakonec i mezi přáteli. A abych se ještě vrátila k tématu - půjčky jsme měli, ale jen vyjímečně, když jsem se vdala, tak na nějaký nábytek, jednou, to už je moc dávno na mobil, z práce jsme jezdili na dovolenou a to se splácelo po malých částkách, takže jsme neměli problémy.
franz|že by jsem měl hluboko do kapsy ? záleží, jak má člověk nastavené hodnoty života a co je pro to schopen učinit, ani to, že po vzájemné dohodě s moji paní, kdy se věnovala třem synům a dvanáct let zůstala v domácnosti a prakticky jediným finančním příjmem byla moje živnost, nestalo se , a že by nastala katastrofa ?, den má přece 24 hodin a pokud neřešíte, zda je pátek, či svátek, tak není problém, dům, zahrada, dvě prasata, dvacet králíků, deset slepic, čtyřicet brojlerů.... pes, kočka, rybičky a andulky k tomu, takové hospodářství je zárukou, že o chleba není nouze a k tomu čtyři pracovité ruce , a kdo že nás naučil hospodařit ? je říkám, že to byla a je naše vzájemná láska našeho manželství, z chaloupky pod lesem v bílých karpatech zdraví pan franz, ten, který říká , n e m a p r o b l e m a .
Sylva|Když jsem v 50 začala "podnikat", začátek byl těžký, neměla jsem ještě své zákazníky ale pojištění atd. jsem platit musela. A taky se zásobit základním materiálem. Takže často jsem byla úplně na nule. Po dovolených, po Vánocích, když lidé už neměli peníze nazbyt má "sluníčka" nekupovali. Pak se ale děly věci. Vždycky mi někdo ze známých přinesl přesně to co jsem potřebovala. Včetně jídla, dokonce i peníze. Ti lidé přitom netušili jak na tom jsem. Bydlela jsem v zahradní chatce, kde jsem měla všechno potřebné k žití a byla jsem tam šťastná! To období bylo mé nejkrásnější, děly se zázraky každý den!
Později jsem si našla lidi, kteří mé výrobky prodávali svým zákazníkům a klientům, a ještě později jsem začala prodávat přes internet. Nezbohatla jsem, žila jsem skromně, ale tvořila jsem s radostí a na mých výtvorech to bylo znát, proto měly úspěch. I když jsem nemalovala barvami, ale jehlou s nití a hadříky, líbilo se mi co napsal Honza Volf (co neumí hrát golf):
"Každý správný malíř má hladový talíř. Ten kdo svoji duši živí tvorbou krásnou, nemůže mít hubu mastnou".
V důchodu už nepodnikám, ale šiju dál pro radost svou i druhých, dokud mi to ještě zdraví dovolí.
Krmítko
