Divadlo je grunt, film a seriály jsou peníze

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Naďa Konvalinková, herečka

Když jsem si chystala tyto Zálety, byla jsem v jednom krásném údolí v Jižním Tyrolsku na chatě, která leží 2600 metrů vysoko. Pro mě osobně je to místo, které mi dodává energii. Kde bere svou nezdolnou energii Naďa Konvalinková?

Víte, energii si musí člověk šetřit nebo si ji musí chránit nebo tvořit. Mně pomáhá hodně meditace. Brzy ráno se probudím a řeknu si své určité mantry nebo to dělám na noc. Nabíjím se tím, že zastavím myšlení. Když se zastaví myšlení, mozek vypne, což je úžasné, jinak ty myšlenky pořád lítají a nedají pokoj. Hlavně si musíme dávat pozor na to, aby nebyly negativní, aby to nebyly ty naše strachy a úzkosti, abychom je nepouštěli do vesmíru.

Je pravda, že máte své kořeny ve východních Čechách? Váš strýček Hugo Konvalinka prý učil v Sokole v Chrudimi?
Ano, on to tam vedl. Byl velmi dobrý cvičenec a pocházel z dvanácti sourozenců. Nebyl to strýček, byl to prastrýček. Jediný, kdo se z těch devíti chlapců a tří dívek oženil, byl můj dědeček Oto a měl jediného syna Miloně Konvalinku. Ten se oženil a má dvě dcery a já s mojí sestrou vymíráme po přeslici.

Alena Zárybnická s Naďou Konvalinkovou

Tehdy, když váš prastrýček cvičil v tom Sokole, se seznámil údajně s malým Martinem Dejdarem. Z toho je prý herec i díky vám.
Prázdniny jsem trávila v Chrasti u Chrudimi u babičky a právě u prastrýčka a pratety, takže já jsem s Martinem nepotkala o těch prázdninách. Jeho babička ale prodávala lístky v místním kině, protože byla kamarádka s mojí babičkou, tak nás tam pouštěla se sestrou zadarmo, to si pamatuji. Já jsem znala dřív jeho babičku, potom když Martin dělal zkoušky na divadelní fakultu, tak přijel za námi jeho tatínek, jestli bychom nepomohli ho připravit. Oldřich ho připravoval, dělali monology, já jsem k tomu vařila. Těsně před zkouškami jsme zavolali ještě Jirku Lábuse a byli jsme porota, která ho hodnotila.

Kdybyste si mohla vybrat nebo měla vybrat – divadlo, film, rozhlas nebo seriál?
Já myslím, že to vybrat nelze. Pro mě divadlo je grunt, co se herectví týče. Myslím si, že každý student herectví by měl projít nějakým angažmá, ostřílet se, jít z role do role, vyzkoušet si hrát různé postavy. Televize a film je pro mě jako zázrak, to zůstává. Po nás na divadle se zavře opona a v podstatě to nikdy nebylo. Každé má své. Seriál pakliže je dobře napsaný a jsou tam role, které vás něčím posouvají, že si najdete nějakou postavu, která vás dál motivuje, tak proč ne. Co budeme říkat, angažmá v divadle člověka velmi neuživí. Je to spíše láska k tomu kumštu, proč je člověk v divadle, taky je to touha po tom růst. Film, seriál, televize jsou peníze. Rozhlas je pro mě taky láska.

Kterou svoji roli máte nejraději, co vás napadne?
Mě napadne Adéla pochopitelně, protože to bylo ohromné setkání v nádherném filmu, který dodnes nestárne. Na divadle je to třeba Ofélie, ale i Markétka.

Pokud dobře počítám, pořad Pochoutky v Českém rozhlasu s Patrikem Rozehnalem chystáte už dvanáct let.
Mám pocit, že už běží třináctý rok. On mi to vždy řekne a já to hned zapomenu, ten čas tak letí.

Marek Šáda a Naďa Konvalinková

Který z receptů, který vám za ty roky prošel rukama, vás na první pohled vůbec nenadchnul a říkala jste si, že to bude opravdu špatné a jak to může dohromady chutnat, ale ten výsledek potom byl překvapivě kouzelný? Vzpomenete na něco takového?
Vzpomínám na recept Karla Vágnera, protože byl naprosto jednoduchý. Jeho manželka je Řekyně, takže je to řecký recept. Je to o tom, že se vydlabe červená kapie, naplní se sýrem feta a dá se to zapéct do pekáčku s trochou olivového oleje. Už se to posype jenom pro chuť gyros koření. Peče se to 25 minut přikryté a 25 minut odkryté. To je neuvěřitelná chuť toho sýru s tou červenou kapii. Dá se to jíst i potom zastudena.

Odpovídáte často na otázky novinářů. Na co se ptají nejčastěji?
Ptají se na to, kde beru energii, na ten optimismus. Také diváci dávají energii. Já ji rozdávám taky, ale zároveň ji přijímám. Nabíjí mě příroda, stromy, každý úsměv člověka, kterého potkám. Úsměv je takový dar, za který nemusíme platit a může ho dát.

Při předchozích Záletech na vašem místě seděla moje kolegyně Marcela Augustová a nechala vám tady otázku. Ptá se: Jak se vám zamlouvá jaro a jestli kvetete jako konvalinka.
Musím se přiznat, že s každým jarem rozkvétám, protože se něco rodí. Já miluju ty počátky, kdy ty stromy vysunou první světlounce zelené lístečky, kdy začne růst ta tráva a ten vzduch voní jarem. Já se rodím 18. dubna, takže také opravdu začínám rozkvétat a začínám mít sílu a energii.

Příště tady bude sedět náš rozhlasový kolega, muž, který získal za své reportáže už dvakrát mezinárodní cenu, kterého přitahují záhady a který novinářskou práci bere jako nedílnou součást svého života, Stanislav Motl. Chcete se ho na něco zeptat?
Chtěla bych se zeptat, co by každý z nás měl udělat, aby na naší planetě bylo lépe.

autor: ZAR
Spustit audio