Domovy pro seniory znali už ve středověku

„Ve středověku byla největším problémem kojenecká a dětská úmrtnost. Pokud se už ale dítě dožilo dospělosti, pak byla podobná pravděpodobnost, jako tomu je dnes, že se dožije stáří,“ tvrdí historik Martin Nodl, podle kterého se sice lidé ve středověku dožívali v průměru jen o pět či deset let nižšího věku, než je tomu dnes. Museli tak také tedy přemýšlet o tom, z čeho budou žít v době, kdy už jim začne ubývat sil. Možností měli hned několik.

Důchodová renta

Ve středověku byl každý víceméně odkázán sám na sebe, to znamená, že si měl během svého života vytvořit nějaké prostředky, z kterých může čerpat, když nebude moci pracovat. „To mělo ty důsledky, že lidé pracovali tak dlouho, jako byli schopni. Ve městě i na venkově proto předávali otcové svým dětem majetky až někdy po padesátém roku svého života,“ říká Martin Nodl. Pak si třeba zřídili tzv. věčnou rentu.

Čtěte také

„Někomu třeba prodali deset kop grošů a ten dotyčný jim pak do konce života platil z těch deseti kop jednu desetinu úroku,“ vysvětluje historik. Takový obchod byl rizikový pro obě strany. Jestliže někdo umřel brzy, tak na tom vydělal ten, kdo tuto rentu kupoval a naopak. S tím se nedalo dopředu počítat a středověcí lidé to brali jako skutečnost.

Domovy a výměnky

Další možností bylo také odejít na stáří do tzv. špitálů. To byla zařízení různého typu, ale tato měla spíše podobu dnešní domovů pro seniory. Nabízela se tam veškerá péče o staré lidi až do konce jejich života. Podmínkou bylo, že museli tomu danému špitálu odevzdat veškerý svůj majetek. Pak se o ně špitál staral až do jejich smrti. A opět nezáleželo na tom, zda to bude několik měsíců či desetiletí.

„A i v tom pozdním středověku existovalo něco, co známe z pozdější doby jako zřizování výměnků. Tedy jakési uzavírání dohod mezi rodiči a dětmi, kdy se děti zavazovali, že budou své rodiče financovat, dávat jim určitou část obilí, zemědělské produkce nebo jim jinak přispívat,“ říká historik.

Čtěte také