Je velkým hradeckým patriotem a učí studenty v Pardubicích
Specializuje se na úlohu žen a život dětí v 19. století. Část své práce věnovala i historii česko-francouzských vztahů. Je autorkou nebo spoluautorkou celé řady knih. Za tu poslední Vše pro dítě s podtitulem Válečné dětství 1914-1918 získala cenu za literaturu faktu v roce 2016. Profesorka Milena Lenderová, která působí na Filozofické fakultě Univerzity Pardubice.
Vyrůstala jste v Hradci Králové. To je prý místo, které k historii přímo inspiruje.
Určitě je. Jsem velký královéhradecký patriot. Je to krásné město i tím, že se tam podařilo velmi dobře dát dohromady historickou část s moderním, prvorepublikovým, Hradcem, který je zvlášť pěkný. Já se sice regionálními dějinami nijak zvlášť nezabývám, ale přece jenom se teď podílela na připravované publikaci o dějinách Hradce Králové. Podílela jsem se velmi ráda.
Profesorka Milena Lenderová se narodila v Kostelci nad Orlicí, v krásném městě spojeném s rodem Kinských. Když ji byly čtyři roky, přestěhovali se do Hradce Králové. Vystudovala dějepis a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1973 tam obhájila rigorózní práci a po dalších 19 letech habilitovala v oboru české dějiny a v roce 2001 byla jmenována profesorkou českých dějin. Šest let, do roku 2007, byla děkankou Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice, dnešní filozofické fakulty. Tam dodnes v ústavu historických věd působí.
Po studiu na filozofické fakultě jste učila na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech. Muselo být těžké učit dějepis v době, kdy se dějiny uzpůsobovaly ideologii. Proto jste raději tehdy odešla do archivu?
Trochu bych to upřesnila. V Semilech se ten dějepis učil moc hezky, protože tam byly příjemné děti, které doma nežalovaly. Já jsem tam byla jedinou paní profesorkou na historii. Toto gymnázium vždy mělo velmi tolerantní a vzdělané vedení, hlavně tedy pana ředitele Koldovského z Jilemnice. Byla radost pod ním pracovat. Já jsem naopak odešla, když se to vedení gymnázia změnilo.
Zabýval se historií někdo z vašich předků?
Měla jsem pradědečka řídícího učitele, který měl nádhernou knihovnu, kterou jsem částečně zdědila. Můj táta byl zase zanícený amatérský historik. Takže tam nějaká náklonost byla.
Vystudovala jste tedy dějepis a francouzštinu a v 90. letech jste přímo ve Francii působila. Za šíření francouzského jazyka, vědy a také kultury jste v roce 2007 získala Řád akademických palem, udělovaný francouzským velvyslanectvím. Říkáte si, že v mnohém by se Češi, pokud jde o kulturu, měli od Francouzů pořád co učit i dnes?
Dnes už ne. To není až tak dobrá zpráva, jak by se mohlo zdát. Dokládá to fakt, že globalizace bohužel zasahuje i příjemné stránky každodenního života, jako jsou slušnost, dávání přednosti atd. Dříve byl jaksi velmi zdvořilý i prostý Francouz, třeba instalatér, ale ten už dneska není. Nechci se nikoho dotknout, ale tam jsme se srovnali.
Knihu Radostné dětství jste napsala spolu s profesorem Karlem Rýdlem. Tam jste se věnovala i porodům a sporům mezi lékaři a porodními bábami.
To je další téma, které bych ráda někdy v budoucnu zase rozvinula. V 19. století tam působila spousta zajímavých faktorů. Vždy to byly peníze. Když žena byla chudá, tak tu bábu za ni musela zaplatit obec.
Kdy vznikaly první jesle a mateřské školky?
První jesle ve Francii byly spojené se vstupem žen na trh práce, hlavně v továrnách, takže ve 40. letech 19. století už existovaly první jesličky. U nás jsou spojené jesle, které už plnily zcela jednoznačnou sociální roli, ne výchovnou, se jménem paní Marie Riegrové, rozené Palacké, která si zakládání školek a jeslí vzala za životní úkol.
Jak se tehdy třeba vařilo a jak se uchovávaly potraviny?
Špatně. Byly kvalitní sklepy, kde bylo chladno a tam se dalo uchovávat mléko, mléčné produkty, víno, pivo atd. Jinak letní období byla docela riziková. Jinak my jsme teď zpracovali dějiny kuchařek v době 19. století. Docela jsem si to užila, byla to velmi zábavná práce. Knížka by měla brzy vyjít. Ve středních vrstvách se dbalo na to, aby jídlo bylo chutné, z kvalitních surovin a hezké. Je docela zajímavé, že se tehdy jedlo relativně hodně zeleniny.
Čím se zabýváte teď, píšete nějakou další knihu?
Teď jsem docela zapřažená na fakultě, ale přesto momentálně připravuji druhé vydání knihy K hříchu a k modlitbě. Mám takové téma, ale jenom to naznačím, ráda bych se věnovala porodním babičkám, ale je to závislé na celé řadě okolností, které nemohu sama ovlivnit. Ráda bych totiž opravila to klišé, které panovalo o porodní bábě v 19. století. Že byla šarlatánka, nevzdělaná, ušmudlaná, hrubá atd. Pokud můžeme soudit z deníčků, které se zachovaly, tak to byla většinou dáma velmi trpělivá, obětavá a empatická. A hlavně to byla první ženská profese, u které se vyžadovala prokazatelná kvalifikace.
Minule seděla na vašem místě ředitelka Východočeské galerie v Pardubicích Hana Řeháková a tady je její otázka pro vás: „Díla paní profesorky si velmi vážím. Vy jste se dlouhodobě zabývala tvorbou české umělkyně Zdeňky Braunerové. Co na této velmi pozoruhodné osobnosti nejvíce osobně oceňujete?"
Já mám ráda rebelky. Tak ze stejného důvodu, jako mám ráda Boženu Němcové, mám ráda i Zdenku Braunerovou, pro kterou cesta k malířství byla osobní rebelií, které obětovala osobní život.
Více u úloze žen v dějinách, působení paní profesorky ve Francii a jejích dalších knihách si poslechněte v záznamu pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
