Jižní Ameriku projel na kole se zlomenou křížovou kostí. Nevěděl o ní

Učitel hudby a vytrvalostní sportovec si neustále v životě kladl otázku, kde jsou jeho fyzické a psychické hranice. Ptal se sám sebe také na to, jestli jeho tělo ovládá jeho mysl, nebo naopak mysl ovládá jeho tělo. Zásadní byla ale otázka, kam až můžu dojet.

Petr Mazal objel na kole svět. Kromě toho je například několikanásobným vítězem Sněžka sherpa cupu nebo 24hodinové Horské výzvy. Teď se chystá z Poličky do Chamonix na kole a vzápětí na Mont Blanc. To všechno by chtěl stihnout za méně než 100 hodin.

Narodil se sice v Litoměřicích, ale už 30 let žije v Poličce. Vystudoval učitelství hudební výchovy a pedagogiky pro střední školy na Univerzitě Palackého v Olomouci. Teď učí hudební nauku a hru na příčnou flétnu na Základní umělecké škole Bohuslava Martinů v Poličce. V dubnu je to rok, co se vrátil z cesty kolem světa.

Překvapilo mě, že jste učitelem hudby.
Když se na mě člověk podívá, neřekl by, že jsem typický učitel hudby nebo hry na příčnou flétnu. Když se někde na hostelu začneme bavit o práci, bavíme se o tom, kdo co dělá, já lidem řeknu, ať si tipnou, jaká je moje práce, tak tipují nějaký zeměpis, tělocvik a tak.

Kde se ve vás vzal ten vztah k tomu fyzicky náročnému pohybu?
Já mám ještě dvojče, už od 4 let jsme spolu hráli fotbal a hráli jsme ho docela dlouho. Pak jsem měl vážné zranění s levým kolenem, musel jsem s fotbalem skončit, protože jsem tomu věnoval strašného času, tak jsem začal přemýšlet nad tím, co budu dělat dál. Koupil jsem si silniční kolo, začal jsem trochu jezdit na kole, začal jsem trochu běhat. Říkal jsem si několik let, že v životě nebudu lézt po horách ani po skalách, teď to jsou ale moje největší lásky.

Petr Mazal projel 20 zemí během 160 dní. Ujel asi 27 000 km

Na Sněžka sherpa cup se pokaždé chodí s 30kilovou zátěží?
V zimě chodí chlapi s 30 kily a ženy s 15 kily. V létě chlapi mají dvě kategorie buď 40, nebo 60 kilo, ženy chodí s 20 kily.

Jak dlouho vám ten výstup trvá? Odhadem to může být 800 metrů převýšení.
Já bych tu odpověď rozvedl. Není moc rozdíl v létě a v zimě. V létě se chodí Obřím dolem nahoru, takže to je trochu delší. V zimě se tam tudy jít nemůže, takže se chodí přes Růžohorky. Já jsem jednou zkoušel, minulý rok v létě, jít s 60 kily, ale je to nastavené tak, že to je 60 kilo jenom zátěž plus nosičská krosna, kterou já mám docela těžkou. Šel jsem to s nějakými plus mínus 70 kily. Sám mám nějakých 60 kilo, takže jsem byl rád, když jsem to nahoře složil. Šel bych to znovu klidně s 60, ale už s tím, že by do toho byla započítaná i váha krosny. Jinak bych to asi už nešel, protože je to docela brutální na kyčle.

Vy jste začínal třemi nedělemi po Evropě, pak se z toho vyklubala postupně cesta kolem světa.
Já jsem původně chtěl najet vzdálenost zemského rovníku. 40 tisíc kilometrů. Dal jsem si na to takový limit 300 dní. Říkal jsem si, že 150 kilometrů za den i s pauzami musím ujet. To jsem si ještě vůbec neuměl představit, protože předtím jsem byl na kole maximálně 14 dní, a to člověk může valit a ujede na silničním kole třeba i 250 až 300 kilometrů za den. Myslím si, že by se mi povedlo ujet těch 40 tisíc kilometrů, ale protože se mi stala taková nepříjemná nehoda v Africe, tak jsem ujel jenom 27 tisíc kilometrů během 160 dnů. To je také dobré, je pro mě podstatné, že žiju a že se mohu o ty zážitky podělit s lidmi.

Petr Mazal projel na kole i Afriku

Kdy jste se o sebe nejvíc bál? Bylo to právě v Zambii, kdy do vás zezadu narazil kamion?
Bylo to určitě v Zambii, bylo to ještě na Pamir highway, kdy jsem začal otékat a vůbec jsem nevěděl proč. Bylo to i v Číně pod jedním mostem, kdy jsem měl průjem, horečky a halucinace celou noc. Bál jsem se, že se ani neprobudím. Těch okamžiků bylo několik, ale nejvíc jsem se opravdu bál, když mě trefil ten kamion. Bylo mi tak, že se to ani nedá popsat slovy. Bylo mi zle, bolelo mě břicho, bolel mě hrudník, tekla ze mě krev. Nakonec jsem z toho vyvázl „jenom“ se zlomenými žebry a se zlomenou křížovou kostí. To je taky taková legrace, protože na tu křížovou kost mi nikdo nepřišel, protože mě pánev vůbec nebolela, takže mi nikdo nedělal rentgen pánve. Když jsem se vrátil z Jižní Ameriky a začal jsem běhat, tak mi pořád vystřelovala nějaká bolest do pravé nohy, že jsem tři neděle nemohl nic dělat, tak jsem byl na magnetické rezonanci. Pak volal bratr neurologovi, ten mu řekl, že mám zlomenou křížovou kost zřejmě z té srážky ze Zambie. Přejel jsem s tím ještě celou Jižní Ameriku. (smích)

Čtěte také

Kdybyste se na cestu balil znovu, co byste si s sebou určitě nebral?
Já to trochu obrátím to vaši otázku. Měl jsem takové problémy, co občas mají cyklisté, s hemoroidy. Jelikož brácha je doktor, tak jsem měl úplně luxusně vybavenou lékárničku. Pořád jsem v ní hrabal, tisíc antibiotik, tisíc prášků na bolesti, na průjem, ale tu mastičku jsem tam nikde nenašel. Příště bych si určitě přibalil mastičku na hemoroidy.

Ačkoliv jste měl všechno stoprocentně nachystané, přesto to byl krok do neznáma?
Bylo mi hrozně smutno, když jsem odlétal z Prahy. První dvě noci jsem prořval jak želva, bylo mi hrozně smutno. Byl to totální krok do neznáma. Člověk se může připravit fyzicky, může se připravit i „psychicky“, ale jsou okamžiky, na které se člověk nepřipraví. Ono to pak vymizí, ale první dny jsou ale na takové cestě nejhorší.

Alena Zárybnická natáčí v pardubickém studiu Zálety s Petrem Mazalem

Minule tady byl vojenský kaplan Milan Novotný a tady je jeho otázka pro vás: „Vzhledem k tomu, že jsem také dobrodruh a také mám rád ve vlasech vítr, tak bych se chtěl zeptat, čeho si na sobě nejvíc vážíte a jak se to dá skloubit s rodinným životem.“
Určitě se to skloubit dá, hlavně když to děláte s tím partnerem. Já zatím děti nemám, takže mohu odpovědět jenom z této pozice. Na tu první otázku mám úplně jasnou odpověď. To, čeho si na sobě nejvíce vážím, je to, že se snažím žít každý den naplno.

Více o plánování cesty kolem světa, věcech, které je dobré přibalit s sebou, trénincích s přítelkyní, a zážitcích z různých zemí si poslechněte v záznamu v pořadu.

autor: ZAR
Spustit audio