Před bratrem mám zvláštní ostych, směje se herec Jiří Ployhar

Na filmovém plátně se poprvé objevil, když mu bylo osm let ve filmu Kukačka v temném lese. Za svou kariéru natočil desítky filmů a zahrál si v mnoha seriálech, ať už velké role, nebo role menší. Jeho hláška, respektive hláška Mrázka: „Jsem prostě schopnej!“, už zlidověla. Herec Jiří Ployhar a hlavně fanoušek Bohemians 1905.

Jiří Ployhar se narodil v Praze. Po konzervatoři vystudoval DAMU, Katedru činoherního divadla. Hrál Na Fidlovačce, U Hasičů, v Městských divadlech pražských a teď hlavně v Divadle Studio DVA. Novináři se ho často ptají na jeho výrazné boty, na partnerky a taky na účesy. Mě spíš zajímá to, co on sám u sebe vnímá jako důležité.

Je pravda, že chodíte rád do posilovny?

Jsem rád, že jsme ještě v takovém ročním období, kdy tady nejsem úplně odhalen, takže nemůžete vidět, že sice jako do posilovny chodím, ale úplně to vidět není. Ale já tam chodím hlavně kvůli hlavě, protože mně to strašně pomáhá na psychiku. Takže odchody z posilovny jsou to nejlepší, co zažívám, protože se vyplaví endorfiny a já mám někdy pocit, že i lítám.

Vidíte, začala jsem posilovnou a přitom jsem chtěla jako první mluvit o vašem tatínkovi. Váš tatínek, kameraman, režisér a fotograf Jiří patřil mezi první studenty pražské FAMU. Vyšla mu kniha a Karolinum vydalo monografii Roky a vteřiny. Tak jaký rok a jaká vteřina s vaším tatínkem vám osobně byla nejpříjemnější?

Když už vlastně tatínek není, tak si člověk uvědomí, na co všechno se nezeptal. Tatínek trošku, jak bych to řekl, neměl v oblibě sport, takže mě vodil po galeriích, muzeích a na koncerty, ale já jsem se chtěl jít v neděli podívat na nějaký ligový zápas. Co bylo úplně nejhorší, kde on trpěl, byly takzvané zimní turné Tatry Smíchov, což bylo na Smíchově ještě na škváře, kde hrála ligová mužstva, bylo to v lednu, než začala ligová soutěž. Tatínek tam v tom mrazu se mnou vystál celý ten zápas, abych byl uspokojen a viděl jsem své oblíbené hráče. Takže s tatínkem nejpříjemnější chvíle asi by se těžko hledala. Táta byl prostě ten nejskvělejší táta.

Jiří Ployhar na premiéře filmu Muž, který stál v cestě

Umělecký gen pochází spíš z tatínkovy strany. Maminka nikdy moc s divadlem nebo fotografií nic společného neměla?

Já si myslím, že z jeho strany ten gen chytil bratr, který pokračuje, je myslím v současnosti dosti vyhledávaný kameraman. To před kamerou jsem možná malilinko chytil od maminky, která byla nadšená ochotnice tam u nás, kde teď máme chalupu. Od dětství jsem poslouchal, jak hrála princeznu se zlatou hvězdou, že stát na jevišti, je to největší poslání a že tím léčíme duše lidí a tak.

Já dneska spíš říkám: „Maminko, ono je to normální zaměstnání.“ Já bych ta vzletná slova moc nepoužíval, když člověk přebíhá před zkouškou, ještě do dabingu, pak po zkoušce na natáčení, večer představení. Maminka to měla přeci jenom zidealizované. Ale když bych se vrátil k vaší otázce, tak to před kamerou, to hraní, jsem asi pochytil gen od maminky.

A vy jste zmínil svého bratra Davida, kameramana. Spolupracovali jste s bratrem někdy tak, že vy byste stál před kamerou a on tedy za kamerou? Já si říkám, že kdybych měla stát vedle někoho blízkého, že by mi to možná nebylo až zas tak úplně příjemné.

Jsem vděčný, že jste tady to řekla. Vy to chápete úplně stejně jako já a spoustu dalších lidí. Jediný, kdo to nechápe, je bratr. Mám prostě ostych. Přijde Ondra Vetchý a řekne: „To je hrozný, viď, Ployhárku, takhle před bráchou?“ Já mám zvláštní ostych se prostě před tím nejbližším člověkem takzvaně otevírat. Je fakt, že některý věci už jsme udělali, některý i větší, dělali jsme spolu třeba minisérii Poslední oběť. Člověk si pak už zvykne. To, že se mnou bratr jedná jinak než s jinými kolegy, to je taky v pořádku, že tam přeci jenom někomu řekne: „Byla byste tak laskavá, mohla byste popojít, abych si vás dal do ostrosti?“ Na mě si stáhne ruku a řekne: „Dělej, posuň se!“

A s tím ostychem jsem rád, že jste to takhle řekla. Konečně už to jednou pochopí, že prostě jako mi to není úplně příjemný.

Poslední otázka bude od umělá inteligence. Jak vzpomínáte na natáčení filmu Román pro ženy?

Román pro ženy? No, tak to je teda inteligence moc neinteligentní, protože já s Románem pro ženy nemám vůbec nic společného. Ale to mám radost, že se umělá inteligence spletla. Mě ty věci čím dál víc děsí a tady to je teda skvělý, že umělá inteligence je úplně mimo a budu to teď vyprávět. Ha! Nenahradí nás, neumí to prostě, není chytrá, jak na to mohla přijít. Teď mě zajímá, jak ona na to šla, že si mě spojila s Románem pro ženy.

Je pravda, že se mně v životě opakovaně stalo, že jsem byl tzv. Pažoutem a nazývaly mě tak maminky těch slečen, takže jsem s tím filmem spojený tímto životním způsobem. Jak jsem o tom začal mluvit, tak mi vlastně došlo, že ta inteligence je možná maxi-inteligentní a ona na to došla tímto způsobem. Román, ženy, o co tam jde a takhle, že jsem spojený s tím filmem. To mě děsí ještě víc.

Jak se Jiří Ployhar těšil na divadelní roli ve Smolíkových? A jak je složité se dostat z kostýmu doktora Halíře? Je hraní v Divadle Studio DVA pro herce odměnou? Jak se připravoval na roli Oldřicha Černíka ve filmu Muž, který stál v cestě? Je nějaké životní moudro, které si nese životem?

Spustit audio

Související

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.