Jsem spíš multifunkční robot než renesanční člověk, říká Zdeňka Žádníková

Zdeňka Žádníková-Volencová

Dnešním hostem je žena mnoha profesí. Herečka, vystudovaná loutkoherečka, autorka knih, předsedkyně správní rady nadačního fondu a autorka scénářů. Narodila se v Ústí nad Orlicí, na základní školu chodila v Hradci Králové.

Vystudovala DAMU, zahrála si v prvním českém nekonečném seriálu Rodinná pouta a je členkou souboru Dejvického divadla. Je čtyřnásobnou maminkou. Dnešním hostem bude Zdeňka Žádníková-Volencová.

Váš tatínek je vědec, biofyzik a autor několika světových patentů. Stíhal k tomu pracovnímu nasazení i starost o vás a vaši sestru?

„Ne, můj tatínek v podstatě do mého života hodně vstoupil v roli dědečka. Svým dcerám tu lásku, čas a péči, kterou jim věnuje, malinko závidím. Náš vztah procházel různými fázemi, teď jsme na tom nejlíp za celý můj i jeho život.“

Souhlasíte, že herectví je pro vás hlavní profese a nejdůležitější ve vašem životě?

„Myslím, že kdybych nebyla v Dejvickém divadle, tak možná herečkou už nejsem. Jsem vděčná, že mohu být součástí zrovna tohohle divadla a vím, že bych asi obtížně mohla pracovat v jiném divadle.“

Na DAMU jste si vybrala loutkové divadelnictví. Hlásila jste se na oboje?

„Chtěla jsem na činohru do Brna a na loutkárnu do Prahy. Velmi jsem obdivovala a milovala hradecké divadlo Drak. A mým snem bylo hrát v tom divadle, proto jsem šla na loutkové herectví. Že se to pak vyvinulo jinak, to už život zkrátka takový je.“

Kolik představení měsíčně odehrajete?

„Aktuálně mám po dvou premiérách, takže měsíčně mám 14 představení. Když to spojím s hudebními projekty s Jaroslavem Svěceným, tak teď jsem měla 18 večerů v kuse za sebou a to byla taková zkouška výdrže mého manžela.“

V televizi jste se poprvé objevila ve stejném roce, jako jste začala hrát v Dejvickém divadle, v roce 1996. Bylo to s Klárou Issovou a Lukášem Vaculíkem, v seriálu Lékárníkových holka. Jaká je vaše první vzpomínka?

„Krásný šaty. To mám spojené s  kostýmy, které se vázaly k tomu období. Takže jsem si užívala krinolíny, dlouhé šaty a šněrovačky.“

Pak přišla Rodinná pouta. Kdyby dneska přišla nabídka na nekonečný seriál, brala byste ji?

„Záleželo by na tématu. Téma současného nekonečného seriálu už je vyčerpáno, chtělo by to uchopit z jiné perspektivy nebo historického úhlu. Pak by to bylo životaschopné, aby to nebyla jen nějaká výplň.“

Založila jste Nadační fond Zdeňky Žádníkové a já mám vždycky pocit, že když někdo začne dělat něco takového, tak tomu předchází silná osobní zkušenost. Ale nedočetla jsem se, že by to bylo tak i ve vašem případě.

„V mém případě to bylo spíš osobní setkání s výtvarníkem Liborem Škrlíkem a vzniklo to úplně z jemné banální věci. Setkali jsme se na stavebním veletrhu, kde vystavoval malovaný dětský nábytek a já skoupila celou kolekci. Když mi ten nábytek přivezl, tak jsme se zapovídali a on chodil ve svém volném čase malovat do chrudimské nemocnice a pozval mě, ať se přijdu podívat. Tak jsme si řekli, že bychom tu popularitu, kterou jsem z Rodinných pout měla, nějak využít pro něco užitečného.“

Kdybyste se měla ohlédnout za deseti lety práce v nadačním fondu, z čeho máte největší radost?

„Že jsme se nezastavili na jednom osvědčeném postupu. Inovovali jsme materiály, portfolio, a jsme schopni vytvořit oddělení na klíč, včetně cedulek na dveře, orientačního systému. Pak mám velkou radost, že děláme i druhý směr a to jsou projekty pro dospělé. My pokaždé vytvoříme něco nového, inovativního. Každé oddělení nemocnice je jiné. Pro děti se finanční prostředky snáz najdou, ale pro seniory a paliativní centra, tam to je obtížnější. Jsem vděčná sponzorům nadačního fondu, že to nechávají na mně a vůbec mě neomezují a deset let s námi zůstávají.“

Jak si vybíráte projekty, které ze svého fondu podpoříte?

„Buď mě osloví e-mailem konkrétní oddělení, nebo se i stane, že jdu na nějaké vyšetření se svým dítětem a tam se rozhlídnu, a když to není úplně utěšené, tak se zeptám a i to je jeden z kanálů. Má to lehkost.“

Zdeňka Žádníková-Volencová s Jaroslavem Svěceným

Máte také hudební talent a na příčnou flétnu prý v poslední době cvičíte víc, než kdykoliv předtím. Kde jste se s Jaroslavem Svěceným poprvé potkali?

„Seznámili jsme se díky mému benefičnímu koncertu. Seznámil nás náš společný známý, já jsem ho požádala, jestli by byl ochotný vystoupit na našem každoročním koncertu, který máme na zámku v Dobříši. Ten rok to byl jeho třináctý benefiční koncert, takže jsem se cítila, že to je trochu na sílu, ale chtěla jsem ho požádat, jestli by si se mnou nezahrál Josefa Suka S kyticí v ruce, což je part, který napsal Josef Suk pro svoje děti. Tak jsem si říkala, že to zahraju, to bude dobré. A on nehnul ani brvou a řekl, že si to půjdeme zkusit. Bylo to na Mikuláše s čertem, tak jsem si říkala, že vyzkouším, jaký má smysl pro humor. A koupila jsem čertovské růžky. Zeptala jsem se, jestli bychom druhou část koncertu mohli improvizovat, aby to nebylo konzervativní. Vzali jsme si růžky, potykali jsme si a vzali košíčky, ve kterých byly brambory, mandarinky a uhlí. A ptali jsme se manželek, jestli manželé nezlobí a podle toho jsme po nich házeli brambory a mandarinky. Bylo to výborné a strašně nás to bavilo. On se zeptal, jestli bych mu k hudbě nenapsala scénář. Ale to netušil, že mu napíšu divadelní scénář a udělám z něj herce.“

Vy žijete u Dobříše, ale z toho, co jsem o vás četla, mám pocit, že jste pravý východočeský patriot.

„Východní Čechy miluju, ráda se tam vracím. Kdykoliv můžu, jedu do Hradce Králové i do Pardubic a těší mě to. V Pardubicích máme nejvíc projektů z východních Čech.“

Jste ženou mnoha profesí. Kdybyste si měla jednu vybrat, zůstala byste u herectví?

„Mně by asi jenom herectví nestačilo. Já v tom životě ještě potřebuju tvořit i v té muzice o trochu víc. Ale to se nevylučuje, to je možná druh renesanční povahy. Jediný problém nastane, když vaříte, mícháte omáčku, dítě po vás chce vysvětlit tvrdé y a měkké i a proč to tak je, do toho bliká e-mail, že faktura musí být hned zaplacená, manžel na vás volá, že nemůže najít červené tričko. A takhle když se nakumuluje spousta oblastí do jednoho času, tak musím říct, že mám pocit, že jsem spíš multifunkční robot, než renesanční člověk.

Zdeňka Žádníková-Volencová a Alena Zárybnická při natáčení Záletů

Minule tu byl sbormistr a umělecký šéf sboru Jitro, profesor Jiří Skopal a tady je jeho otázka pro vás: „Co byl váš největší životní zážitek?“

„Největší profesní zážitek je z Hradce Králové, z budovy filharmonie, kde jsme s Gentleman Singers měli komponovaný pořad, který jsem napsala a když jsme to dohráli a dozpívali a já přednášela verše, tak 300 lidí vstalo. A co se týká životních zážitků, tak když to nebude vadit, tak ty si nechám pro sebe.“

  • Společnost
  • Publicistika
  • Zdeňka Žádníková