Kamínek pro štěstí
Život nás všech, je ve své každodennosti v podstatě stejný, ale protože každý z nás je jedinečný a neopakovatelný, jsou jedinečné a neopakovatelné i příběhy, které potkáváme. Jako ten, který jsem potkala já. Jmenuje se: Kamínek pro štěstí.
Začátkem minulého týdne jsem šla z kolínského náměstí kolem bývalého hotelu Savoy, a všimla jsem si drobné, asi desetileté dívenky. Natahovala ke mně ruku. Žebrá, napadlo mě. Chtěla jsem jít dál, ale ta dívenka mě něčím přitahovala, tak jsem zpomalila a snažila se zjistit, co chce. Že by něco prodávala? Ale co? A protože jsem jako každá žena zvědavá, zastavila jsem se u ní.
„Co potřebuješ?“
Podívala se na mě smutnýma očima, schovanýma za malými brýlemi. „Nechcete kamínek pro štěstí?“ Rozevřela dlaň a já uviděla dva modré kamínky, světlý a tmavý. „Vyberte si.“
Vybrala jsem si ten větší, světle modrý, poděkovala jsem, ale ona na mě pořád smutně koukala, tak jsem u ní zůstala stát.
„Jak tě to napadlo, rozdávat kamínky pro štěstí?“
„Já si myslím, že všichni lidi jsou nešťastní, tak jim chci dát kamínek, aby měli štěstí.“
To mi přišlo hodně pesimistické.
„Víš, ale my nejsme všichni nešťastní. Ono také záleží na tom, jak se dokážeme s tím ošklivým, co nás potká, vypořádat. Někdo to udělá hned, a někomu to trvá déle.“ A abych ji trochu povzbudila, ukázala jsem na její dlaň.
„A někdo potřebuje kamínek pro štěstí, viď?“
Přikývla, její smutné oči, schované za malými brýlemi, trochu ožily a tak jsem pokračovala.
„Kdy tě to napadlo, rozdávat kamínky pro štěstí?“
„Včera. Ale včera si ho nikdo nechtěl vzít.“ Podívala se na mě a už byla zase hodně smutná.
„To jsi tedy včera potkala samé hloupé lidi,“ snažila jsem se ji trochu rozveselit. „Já si ho vzala a vsadím se, že budu mít to nejkrásnější štěstí! Díky tobě!“
Zabralo to! Trošku se usmála.
„Jak se jmenuješ?“
„Zuzana.“
„Ty jsi z Kolína?“
„Bydleli jsme v Praze, teď jsme se přistěhovali sem…“
Začaly jsme si povídat, řekla mi, kde bydlí, kam chodí do školy, dozvěděla jsem se, že její maminka čeká miminko – a najednou se ze Zuzanky stala usměvavá holčička, která mi nakonec podala ruku, a rozloučily jsme se.
Udělala jsem pár kroků a otočila se. Myslela jsem si, že půjde domů, ale kdepak. Stála pořád na stejném místě a právě natáhla ruku k pánovi s pejskem. „Nechcete kamínek pro štěstí?“
A pán se na ni usmál, vzal si tmavomodrý kamínek, který jsem v její dlani před chvílí nechala, poděkoval, a Zuzanka se spokojeně rozběhla domů. Svůj úkol splnila. Právě rozdala poslední štěstí…
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
