Irena Fuchsová

Snad skoro každý pejskař, když uslyší tuhle otázku, okamžitě vstřícně zareaguje. Tato zákonitost postihla nedávno i mě.

Jsou situace, které neumíme vysvětlit. Je to prostě něco mezi nebem a zemí. Nedávno se mi během noci, v době od jedné hodiny zhruba do čtyř do rána, vracely tři vzpomínky.

Mám silný pocit, že kočárky pro děti, které v nich sedí nebo leží tak, že na ně rodiče nevidí, začaly být u nás v prodeji kolem roku 1975, kdy se mi narodil syn Filip.

Rodina mě vydědila, sdělila mi radostně dlouholetá kamarádka Milena a pozvala se na kafe do mé pracovny, jako by tušila, že tam sice jdu, ale moc se mi pracovat nechce.

Včera večer jsme s naším drsnosrstým jezevčíkem Baxíkem vyrazili na večerní procházku. Nejdřív jsme potkali pejskařku Janu s kámošem Bertem...

Samozřejmě, že dovolená snů jde naplánovat, když jsme sami nebo žijeme ve dvou. To se to plánuje! Ale jak přijdou děti, prázdniny se řídí podle nich.

Tenhle příběh je od mé facebookové přítelkyně, Sabiny Dagmar Vítovcové z Plzně a já doufám, že se vám bude líbit stejně, jako se líbí mně. Sabino, máš slovo!

Od šesti let jsem byla nenasytná čtenářka, která o prázdninách slupla i dvě  tři knihy za den. V mé nenasytnosti mě podporovala kolínská knihovna.

Cyklisté a koloběžkáři používají v Kolíně radši chodník, i když správně mají použít silnici, na které je v obou směrech vyznačená i značka pro cyklisty.

Než přijel autobus ke kolínskému nádraží, všimla jsem si skupinky tří kluků a jedné dívky, kterým mohlo být kolem 15 let.