Květoslava Podhradská v Anglii využívala i romštinu, ve své mateřštině také tvoří
Květoslava Podhradská je členkou Klubu romských spisovatelů Paramisara, pravidelně posílá svou tvorbu v romštině do soutěže Romano suno / Romský sen a jedna její povídka byla na sklonku loňského roku otištěna v knize O mulo! Povídky o duchách zemřelých. Tato pozoruhodná žena pět let žila v Anglii, odkud se před půl rokem vrátila do Česka.
Literární a výtvarná soutěže Romano suno / Romský sen byla původně určena jen pro děti a mládež, ale díky Květoslavě Podhradské v ní vznikla i kategorie pro dospělé autory povídek v romštině.
„V Romano suno už jsem byla oceněna 3x, poprvé v roce 2012, kdy jsem zaslala povídku E cikni čhori pale Slovensko / Malé děvčátko ze Slovenska. Tehdy jsem byla studentka a říkala jsem si: Sice jsem dospělá, ale zkusím to. A pak jsem posílala do Romano suno povídky každým rokem a oni mi zavolali a oznámili, že jsem odstartovala soutěž pro dospělé. Jsem ráda, že do Romano suno můžou přispívat i dospělí, abychom mohli ukázat dětem, že to jde, že náš jazyk je opravdu bohatý a je potřeba ho rozvíjet, protože už trošku upadá, což my nechceme. A když ho umíme, tak ho budeme předávat dál.“
Paní Podhradská pochází ze Slovenska, ale do školy začala chodit v Ostravě.
„Romština je moje mateřština. V tom příběhu Malé děvčátko ze Slovenska popisuji, jak jsem šla poprvé do školy a neuměla jsem ani jedno slovo česky, takže jsem musela improvizovat a naučit se. První třídu jsem si musela zopakovat, abych se naučila česky, protože u nás doma se mluví romsky. Ale ta mladší generace už tolik romsky nemluví, protože hodně používá angličtinu. Spousta lidí od nás z rodiny žila v Anglii, moje dcera atd., proto i moje vnučka romštinu moc neumí, ale já jsem tady od toho, abych jí to naučila.“
V životě vystřídala několik profesí. Pět let žila v Anglii, odkud se vrátila před půl rokem.
„Jsem vyučená zahradnice, pak jsem si dodělávala střední školu v Ostravě a pracovala jsem 15 let v domově pro seniory v Boskovicích. Nedávno jsem se vrátila z Anglie, takže se teprve adaptuji, zařizuji se. Možná si s dcerou založíme malé květinářství, anebo se vrátím zpátky někam do domova pro seniory, protože v této oblasti mám hodně zkušeností a cítím, že je potřeba pomáhat i těmto lidem, protože jsou součástí našeho dění, takže proč nepomáhat?“
Pobyt v Anglii ji obohatil i jazykově.
„V Anglii jsem se uchytila tak, že jsem měla základy angličtiny, ale pak jsem se rok snažila rozmluvit i jinak, protože se tam nemluví tak, jak se to učí ve škole. Naučila jsem se tam perfektně polsky, ale posléze i tu angličtinu, takže se anglicky dokážu dohovořit.“
V Anglii pracovala v továrně.
„V továrně jsem byla vedoucím pracovníkem. Většinou jsme u pásu byli samí Romové a romštinu jsem používala, pomohla mi, protože někteří třeba neuměli anglicky anebo polsky, a několikrát se stalo, že jsem jim překládala do romštiny. V továrně pracovala spousta Roma, chodívali jsme na noční směny a balili jsme jídlo.“
Jedna z povídek Květoslavy Podhradské vyšla nedávno v knize O mulo! Povídky o duchách zemřelých.
„Moje povídka se jmenuje Ňiž pes oddžal pre aver svetos, v češtině Když smrt přichází. Psala jsem jí o tom, co jsem prožila, když mi bylo asi 13 nebo 14 let a kdy zemřela babička. Babička do naší rodiny hodně chodívala, bydlela na sídlišti a my jsme bydleli v rodinném domku a měli jsme velké hospodářství. Ona u nás také něco menšího měla, a učila nás, jak se starat o hospodářství atd. V povídce píšu, jaký jsme měly vztah s babičkou, co pro nás všechno znamenala, čemu nás naučila. A ke konci docházím k tomu, že umřela a objevila se mi ve snu, a pak už za mnou nechodila.“
Knihu O mulo vydalo nakladatelství Kher, které podporuje literaturu a jazyk Romů.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.