Libyjská nemocnice? Česká sestřička nevycházela z údivu

„Zařízení nemocnice, kde jsem pracovala, bylo na absolutně špičkové úrovni, které jsme my tady v té době nikdy neviděli. Dováželi ho z Francie, Itálie, Německa, Velké Británie. Ale péči o pacienty bez pomoci evropských zemí by Libye asi těžko zvládla. Úroveň zdravotního personálu byla hodně rozdílná. Náš tým tam nazývali experty. Hodnotili nás mezi nejlepšími zdravotníky. Byla jsem na to hodně pyšná,“ vzpomíná Jetmarová.

Touha po dobrodružství a poznání

Nabídka jet na delší misi putovala po nemocnicích v celé republice. „Kdo chtěl jet, mohl se přihlásit a odjet. Na výběr jsme měli různé země. Libyi jsem si vybrala podle mapy. Bylo mi 26, byla jsem mladá holka a navíc svobodná, bez závazků... Původní mise měla být jenom půlroční, pak jsme si ji mohli prodloužit na dva roky. Že zůstanu pět let, by mě nenapadlo ani omylem.“

Libye je podle Jetmarové nádherná země. „Hlavní město Tripolis fungovalo v podstatě jako stát ve státě. Hodně kosmopolitní, ambasády z celého světa. My jsme cestovali, navštívili jsme spoustu památek, oázy v poušti, pohoří… Tamní kulturu jsme poznali opravdu do detailů.“

Minisukně šla zpátky do skříně

Jetmarová říká, že obyvatelé Libye jsou většinou dost výbušní, ale na druhou stranu dost milí, příjemní a pohostinní lidé. „Nesetkala jsem se s nějakým nadřazeným jednáním vůči nám, tedy vůči cizincům. Ale musím říct, že jsme si nedovolili chovat se proti jejich zvykům. Nebylo to pro nás lehké, protože jsme o té zemi skoro nic nevěděli. První den ráno jsem se chtěla projít kousek od hotelu. Vzala jsem si krátkou sukni a lehkou halenku, ušla jsem asi dvacet metrů a rychle jsem se vrátila zpátky, abych se převlékla a vzala si černé brýle. Pak jsem už takto oblečená zůstala.“

Leptis Magna|foto: Renee Jetmarová

Respekt k pravidlům by Renee Jetmarová předpokládala taky u uprchlíků, o kterých v posledních dnech mluví média. „Situace je hodně medializovaná a ne vždy úplně hezky. Vidíme spíš odvrácenou tvář. Lidé z těchto zemí ujížděli dávno nejenom teď. Znám lékaře z Libye, kteří tady bydlí dlouho. Pracují, mají tady rodiny, děti studují. Žijí úplně úžasný život. Nemám problém přijmout tyto lidi. Spíš mám problém s tím, aby se tady nekumulovala společnost, co nemá zájem něco vytvářet. Toho bych se trochu bála. Jejich kultura a mentalita je hodně jiná a odlišná. Když se dokáží přizpůsobit nám a dokáží žít v souladu s našimi zvyky a naší kulturou, proč ne.“