Některá jídla by dole nikdo nesnědl, ale tady nahoře jsou z nich všichni happy

Jana Kalinčíková pochází z Povážské Bystrice. Vystudovala hydrogeologii v Bratislavě a ekonomiku na Univerzitě Mateja Bela v Banské Bystrici. V Tatrách žije od roku 1987, jako brigádnice pracovala za studií například na Zbojnické chatě. Od roku 1996 je chatařkou a od roku 2003 i majitelkou Zámkovského chaty.

Kdy jste osobně zaregistrovala, že existuje nějaká chata kapitána Nálepky, dnes Zámkovského chata?

„Za mých mladých let, když jsem brigádničila na Zbojnické chatě, tak chatu kapitána Nálepky jsme skoro ani nenavštěvovali, ani jsem ji moc neevidovala. Nikdy mě nenapadlo, že bych tam někdy zůstala.“

Pocházíte z Povážské Bystrice, když se dívám na mapu tak si říkám, že jste to měla blíž do Malé nebo Velké Fatry.

„To jistě, ale osud to zařídil jinak. Na první brigádu jsem přišla jako osmnáctiletá po střední škole. Viděla jsem život v horách, na chatě, hrály se tam folkové písničky, Kryl, Nohavica. Všichni jsme byli vysokoškoláci a byla to taková protikomunistická buňka malá. To se mi zalíbilo, protože i my v rodině jsme byli tak nasměrovaní. Trošku věřící a naši měli problémy mě dát někam studovat, na nějakou lepší školu. Věděla jsem, že ten režim je problematický, tak jsem se na tu chatu i tak upnula a našla si tam nové kamarády.“

Ten život v horách pro vás byl jistou obranou proti tomu, s čím se v té době nedalo nic dělat a bylo to ideální místo na to, aby člověk mohl mít své ideály?

„Byl to takový útěk z reality. Byli jsme mladí a až tak se nás to na vysokých školách nedotýkalo. Mladí lidé dneska mají ideály a patří jim svět. Až tak jsme to neřešili, ale nebylo mi to prostředí cizí.“

Jste ze čtyř dětí. Kolik z nich dnes žije na horách?

„Nejdřív se ke mně přidal bratr, ten je o dva roky mladší. S ním jsme na chatě nejdéle a bez něj by ani technická stránka neexistovala. On je takový malý MacGyver, velmi dobře rozumí turbínám, nastudoval to a drží chatu nad vodou, hlavně po energetické stránce. Nejmladší bratr Andrej se ke mně přidal minulý rok. A sestra je v Praze a chodí nám pomáhat, protože taky přišla o ideály a ráda za námi přijde. Kvůli synovi ale musí být v Praze. Takže nakonec všichni.“

Od února je vysokohorské nosičství na seznamu nehmotného kulturního dědictví. Ve Smokovci je muzeum a provozuje ho Štefan Bačkor, jeden z bývalých nosičů. Většina horských chat by se bez tohohle povolání v Tatrách neobešla. Řekněte mi, jak to dneska funguje, nosiče zaměstnává chatař?

„Samozřejmě. Tohle zaměstnání je stále živé, stále o tuhle těžkou práci je u mladých lidí zájem a stále se to dělá za peníze a ne zadarmo, jak si mnoho lidí myslí. Tatranské chaty jsou na nosičích závislé, i když se z nějakých 20 procent zásobují i pomocí vrtulníku. Ty poměry v Tatrách jsou specifické, tady neexistují malé vrtulníkové firmy, je tu jedna dvě firmy, které mají zakázky po celé Evropě a přijdou na určité datum a všechny čtyři chaty se domluvíme a zásobujeme se naráz v jeden den.“

Je to výhradně mužská práce?

„Nějaké ženy se do toho míchaly, ale mě naučili, když jsem byla mladá, že ženy jsou na jiné věci a opravdu je to záležitost, která není pro ženy a ani to není hezké, když to žena nese. Těch mužů si vážím a jsem ráda, že díky nim může chata fungovat. Pěkně se k nim chovám, dobře zaplatím, uvařím a poděkuji.“

Každý kdo nás poslouchá, si umí představit víkendový nákup pro čtyřčlennou rodinu. Kolik kilo denně je potřeba donést denně k vám, aby chata mohla fungovat?

„Myslím, že to bude tak 500 kilo denně. Počítají se i kila dolů, prázdné bomby, sudy, obaly, bedny, odpad.“

Jít na splachovací záchod nebývá na horských chatách zvykem a možná i pro vás je komplikace to udržet v chodu.

„Tím, že jsme hodinu od civilizace a nejsme napojeni na inženýrské sítě a to je pořádná výzva. Už jsem schopná existovat i na ostrově v moři jako Robinson, už bych se uměla zařídit, abych tak uměla přežít. V tom je ta moje výzva největší. Jsem ráda, že jsem trochu technický typ a zvládám to. Doba jde kupředu a je to jiné, než před dvaceti lety, když jsem budovala svou první čističku. Doufám, že se nám to podařilo dlouhodobě vyřešit.“

U nás lidem vytráví, nejlepší kuchař je pohyb.

Když přijdete na Zámkovského chatu, přivítá vás příjemná jídelna, na zdech jsou fotografie připomínající historii chaty a v okénku si můžete objednat klasický nosičský čaj. Na každé chatě ale chutná jinak. Co je jeho základem, pokud to není tajemství?

„Mnoho lidí si prosí recept, ale vždycky říkám, že to je recept na 80 litrů, takže nezaručuji, jak jim to vyjde doma. Základ jsou bylinky, které voní. Meduňka, máta, mateřídouška, trochu černého čaje a citrón, cukr. Velmi jednoduché. Říkám, že u nás je nejlepší kuchař, protože všechno voní a chutná, když se člověk projde. Ti lidé za sebou mají nějaký výkon a potom se lehko dělá kuchař na nějaké chatě. U nás lidem vytráví, nejlepší kuchař je pohyb.“

V nabídce je i sviští mléko, co to je?

„To je taková pochoutka, která je určená spíš pro ženy. Je to něco na způsob Bombardina z Itálie. Namixovala jsem to z toho, co máme. Vaječný likér, rum, sójové mléko a teplá voda. Samotný vaječný likér je slabý, tak jsem ho přibombovala rumem. Se šlehačkou je to dobrý pamlsek.“

Svého času jsem u vás měla vynikající meruňkové knedlíky s takovou speciální zálivkou. Už je to tedy minimálně deset let.

„Gastronomie na chatách se odvíjí od toho, že v oblibě jsou polívky. K tomu druhé jídlo je maďarský guláš, který vaříme my z masa nahoře na chatě a nosíme k tomu kynuté knedlíky a máme sladké kynuté knedlíky. Ty zalijeme máslem, čokoládou, navrchu je šlehačka. Pak máme nějaké slovenské dobroty, halušky a borůvkové koule. A máme chléb s máslem, škvarky a cibulí. Lidem to chutná, dole by to nikdo nejedl, ale nahoře jsou z toho všichni happy.“

Bydlíte ve Smokovci a na chatu docházíte, jak je potřeba, jestli jsem to správně pochopila?

„Každý z nás, co děláme na chatách, bydlíme dole a mnoho lidí má představu, že kdyby už chatu měl, tak by odtud nesešel, ale z toho by rychle vystřízlivěl po dvou týdnech. Potřebujeme zázemí, já chodím na chatu často, ale musím to zkombinovat i s péčí o děti a potřebuji dole zregenerovat. Když už sejdu dolů, tak alespoň dvě noci být dole, něco udělat a pak zase jít nahoru.“

Minulý týden tu se mnou byl herec Jaromír Nosek a tady je jeho otázka pro vás. „Chtěl bych se zeptat, jak je to s covidem. Když člověk žije na horách a něco pronajímá, tak jak se to toho člověka dotkne. Nemohlo se moc cestovat, je to lepší, nebo horší?“

„Nám vypadlo jaro, dva měsíce jsme na chatě neměli ani nohu. Ale myslím, že léto bylo asi jen o deset, patnáct procent slabší, co se týká ubytování. Ještě uvidíme, co nám přinese podzim. Už jsem se to naučila tak brát, že za každý den, kdy máme lidi a nějakou tržbu a živobytí, tak jsem vděčná. Myslím, že všechny lidi ta nová situace s covidem naučila trošku jiné věci řešit, než to, jak jsme dosud byli rychle rozběhnutí životem a jak se to zdálo neotřesitelné.“