Opatovská škola Běly Jensen 16.3. 2008
Jan Ämos Komenský, učitel národů již na začátku 17 tého století říkal že děti mají navštěvovat školu obecnou, která by měla být v každém městě i vesnici. Škola má být pro chlapce i dívky. Vyučuje se čtení, psaní, počítání, náboženství, reálie (učení o přírodě a společnosti), zpěv, ruční práce. Vyučování má probíhat dvě hodiny dopoledne a dvě hodiny odpoledne. A jak se učení Komenského dostalo do praxe jsem se jel podívat do Opatova kde je úplná základní škola o které mi více prozradila ředitelka Iva Hebelková. Základní škola v Opatově je úplná základní škola, poskytující vzdělání dětem z Opatova, Opatovce a Svitav. Patří do sítě "Zdravých škol" a aktivně pracuje v hnutí "Na vlastních nohou". Škola je prostorná, I. stupeň je moderní přízemní budova, II. stupeň je v původní, staré budově školy. Obě budovy jsou propojeny spojovací chodbou poskytující dostatek prostor pro výuku obou stupňů. Po povodních v roce 1997 byla většina prostor v přízemí jednotlivých pavilónů postupně rekonstruována. Byla nově opravena tělocvična, která je prostorná, má moderní umělý povrch a je využívána nejen školou, ale i širokou veřejností. Od 1.1 .2003 patří ke ještě mateřská škola s vlastní školní jídelnou. Ta též sídlí v prostorné moderní budově spolu se zdravotním střediskem. V areálu školy je nové venkovní hřiště s umělým povrchem, venkovní stoly na stolní tenis a nově vybudované prolézačky pro školní družinu.Ve škole je 13 učeben z toho 7 kmenových, je zde i počítačová učebna, školní knihovna a kuchyňka, učebna pro školní družinu a keramická dílna. S osmáky jsem vyrazil na netradiční hodinu angličtiny do lesa. Se svoji učitelkou Denisou Blažkovou děti sestavovali z přírodnin nápis ENGLISH. O přírodninách si před tím povídali v hodině angličtiny. Fotogalerii školy najdete na adrese www.obecopatov.cz. Neděle 16.3. po 12 hodině.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.









