Kunčice Věry Ruprechtové 17.8. 2008

V dalším rozhlasovém Posvícení Českého rozhlasu Pardubice jsem navštívil Letohrad-Kunčic. Dnešní město Letohrad se rozprostírá na území původních samostatných obcí Červená, Kunčice, Orlice a městečka Kyšperk. Existence Kyšperka jako hradu na návrší nad řekou Tichou Orlicí se v historických pramenech poprvé objevuje ve Zbraslavské kronice, v zápise vztahujícím se k roku 1308. To všechno jste se už dozvěděli od mého kolegy Vlastíka Nováka, který posluchače pozval také na oslavy 700 let od první zmínky o městečku a osídlení jeho území. Já jsem se do Kunčic rozjel a pátral jsem po pamětnících nejen sirkařství, ale i života v Letohradu - Kunčicích. A našel jsem. Nebylo to zas tak těžké. Prostě jsem se na náměstí zeptal, s kým bych si mohl o Kunčicích povídat a všichni říkali" To máte nejlepší zajet si za tetičkou Ruprechtovou. Jestli máte dost času, tak ta Vám řekne vše". A tak jsem se za ní rozjel. Na návštěvu jsem přijel ve chvíli, kdy se všechno chystalo na oslavu devadesátých narozenin paní Věry Ruprechtové, neskutečně vitální ženy, která neměla vůbec lehký život. Za paní Věrou jsem vyrazil do domova důchodců v Olšanech u Šumperka.. Kunčická rychtářka a vypravěčka mě přivítala s úsměvem a sršící energií. S místním starostou je "jedna ruka" a olšanští mají tetičku rádi - kdo by neměl rád někoho, kdo umí pochválit dobré dílo...? Vypráví svým spolubydlícím, kteří si tu a tam stěžují, o svém tvrdém životě. Vlévá sílu a odvahu stařečkům, kteří se potýkají se svým trápením. Pustili jsem se do povídání o starých časech a začali vzpomínkami na její rodinu která proslavila Letohrad-Kunčice výrobou sirek. Podorlicko patřilo k jedněm ze zárodečných míst výroby sirek. Podomácká výroba existovala v regionu již v 1. polovině 19. století. Obzvláště se jí dařilo zvláště v Letohradě. Práce probíhaly většinou v domácnostech, větší sirkárnu zde měl pouze Václav Šedivý a užíval pro ni názvu "První c. k. výsadní zemská továrna na sirky". Domácké sirkařství bylo velmi výnosné, zároveň ale zdraví škodlivé. Výrobci měli z jedovatých výparů bílého fosforu zkažené zuby, dostávali kostižer a někdy jim musela být amputována i celá čelist. Kyšperský kronikář tento stav vyjádřil lakonicky: "Mnoho ubohých mrzáků zde žilo." " První továrnu zakládá v Kunčicích Jan Reinelt , který se vydal na zkušenou i do Švédska. Později přešel na výrobu sulfidových sirek nahrazujících jedovaté s fosforovými hlavičkami. Hlavním dodavatelem materiálu pro kunčickou sirkárnu byl Arnošt Körbel, dědeček diplomatky Madelaine Albright. Však jsem na Kunčicíh paní Albrightovou také uvítali po hostili jak jinak než domácími koláčky", vzpomíná tetička Ruprechtová. Rudolf Reinelt vypracoval roku 1905 plány na vybudování zcela nové moderní továrny na zápalky a s její stavbou začal ještě tentýž rok. Na pozemku nad původní sirkárnou vyrostla nejdříve hlavní hala, ve které byla ihned zahájena výroba. Do roka přibyly přední a zadní trakt, kotelna na parní vytápění i elektrické rozvody. Roku 1909 Reinelt zakoupil a do provozu uvedl jako první v Rakousku-Uhersku obří automat na výrobu zápalek. V následujícím roce pak přistavěl ke stávajícím provozům ještě tři další sály a spustil linku na automatickou výrobu dřívek a zasouvacích krabiček. Pro sebe si zřídil novou kancelář, na zboží vybudoval prostorná skladiště a nezapomněl ani na byt pro strojmistra. Stárnoucí podnikatel Jan Reinelt, který vedení firmy již definitivně předal synovi, byl roku 1901 zvolen Kunčickým starostou. Když roku 1911 umíral, pracovalo v jím založené továrně 120 zaměstnanců, kteří vyráběli přes 150 tisíc krabiček denně. Zápalky nesly označení Kunčické, Dělnické, Sokolské nebo prostě jen České. Paní Věra Ruprechtová neměla vůbec lehký život. Se svým manželem, právníkem, prožila obě světové války. Jeho těžký žalář i kolektivizaci vesnice. Přesto nikdy nezahořkla, Kunčicím i všem lidem vždy pomáhala, co jí síly stačili a prožila podle svých slov krásný život. Neděle 17.8. po 12 hodině.