Martina|Muži z Marsu, ženy z Venuše... Co se týče chlapů, jsem cynik. Myslím že je dobré se na ně dívat bez příkras a bez iluzí. Mám štěstí, že tzv. Mám půlku mozku ženského a půlku mozku mužského. Můj partner taktéž. Drží nás komunikace, tolerance a především společný humor. Je zajímavé sledovat, když jeho ženska část mozku narazí na mou mužskou. On vyžaduje hrnky ve skříňce oušky doprava, nože v řadě jak on má rád a lžičky v příborníku na sobě podle druhu. S tím se dá přežít jedině s dávkou černého humoru, smíchu, někdy troškou jízlivosti a zlomyslnosti. Asi se milujeme, protože bychom jinak jeden druhého museli zabít. Takže ze srandy do sebe šijem a děláme si srandu ze svých odlišností a vždycky s napětím čekáme, jak druhý vtipně odráží útok. Pak se společně tlemí e.. A problém tím zlehčíme a rozmělníme. Myslím že v našem vztahu krom lásky, tolerance, stejným zájmům je nejdůležitější společný smysl pro humor. Mějte se moc fajn a směhte se i kdyby na chleba nebylo. Martina
Kateřina|Rozuměli jsme si s manželem 61 let a dva měsíce než mě poprvé v životě "zklamal" a navždy mi odešel. Je to necelý rok a já jsem ještě nepřestala plakat.Měli jsme toho mnoho společného, oba jsme byli mnohomluvní, takže jsme stále měli o čem povídat. Ale úplně největší naše společné zájmy byli celý život dvě převeliké lásky - cestování a veškerá kultura.Projeli jsme velkou část Evropy, kousek Afriky, Ameriky, Asie, jezdili jsme plných padesát let jak na poznávací zájezdy tak na pobytové k moři. Co se týká kultury tak to byly hrady, zámky, muzea, galerie, divadla , hudba, tanec atd. atd. Mohla bych napsat román. Jistě, že jsme měli také někdy rozdílné názory, ale vždy jsme je dokázali vyřešit, nikdy to nebylo italské manželství, ale nikdy jsme neměli krizi jak je dnes velmi časté a pro mne naprosto nepochopitelné.Ještě jeden náš společný koníček bylo (a pro mne stále je) řídit auto. K tomuto všemu je nutná láska, tolerance, důvěra, věrnost, vzájemné porozumění a mnoho dalšího, co všední dny přináší. Nám se to (věřte, nevěřte) povedlo v plné míře. Moc Vás pane Borku zdravím, váš hlas je nádherný, moc ráda poslouchám hlavně Vás, ale je to až teď co mi manžel zemřel. Také jsem si Vás prohlédla na fotce. Před tím jsem o tomto pořadu nevěděla. Poslouchám hlavně ČR Dvojku. Krásnou dobrou noc.
Olda|Dobrý večer všem ponocníčkům a i Vám pane Borku. Já bych rád navázal s ohledem na zkušenosti z dva a padesátiletého soužití s mojí manželkou na Komenského školu hrou, což ale neplatí pro autoškoly. Jsem řidičem od r. 1965 a moje manželka od r. 1975 a zde začíná můj příběh. V rámci získání větší jistoty při řízení jsem nechával svou ženu řídit na méně frekventovaných ulicích, avšak hlavně i kvůli rozjezdu v kopci a křižovatkách. Jednou tak jedeme k rodičům a přijíždíme ke křižovatce tvaru x po pravé straně s ostrým úhlem asi 30 stupňů a živým plotem. Manželka správně zpomalila, na můj vkus až hodně a pečlivě sledovala eventuelně zprava přijíždějící vozidlo. Tu náhle zpoza živého plotu vjel těsně před nás asi tříletý pišta na trojkolce a pohotovým zabrzděním mé ženy jsme jej jen lízli nárazníkem. Já jsem málem vyrazil přední sklo jako spolujezdec. Vyběhl jsem z auta a jal jsem milého pištu zkontrolovat. Potom jsem s ním šel k rodičům a docela rázně jim vysvětlil, že nechat bez dozoru dítě jezdit na vozovce je absolutní hazard a dodal jsem, že díky ducha-přítomnosti mé ženy a rychlosti cca 20km/h nepřišli o syna. Ještě jsem dodal,že kdybych řídil já, tak tam zpomaluji jen 40km/h a nevím zda bych v takové rychlosti mohl nejhoršímu zabránit. V tom spatřuji rozdíl mezi ženským a mužským přístupem k řízení motorových vozidel, což v dnešní cca 5 krát vyšší hustotě provozu je ještě markantněji vidět. Mám už 78 let, avšak pirátů silnic vídám podstatně víc než zdivočelých řidiček. Všem řidičům přeji štěstí na našich vozovkách a hodně kilometrů bez nehod.
Alena|Dobrý večer Vám, pane Borku a taky ostatním posluchačům. No můj manžel si se mnou nerozumí nikdy v ničem, ale já už jsem si na to zvykla a nijak mne to nevyvádí z míry. Ale já ho zase vytočím tím, že když uvařím oběd, tak já si to tak vychvaluju a mlaskám, že jemu to i přestane chutnat. Ale víte, co je zajímavé? Že s cizím protějškem, třeba přítelem nebo manželem nějaké kamarádky si porozumíte skoro vždycky? A pořád máte čem mluvit, smát se, vtipkovat? Přeju hezký večer a budu s radostí poslouchat.
Vojtěch|Dobrý den pane Borku,
dneska odpoledne mě pobavil Váš pořad Vesele i vážně , zvláště ta část, kde zaznělo povídání s Edou Štatlařem v hantecu. Tam zazněla povídka o ženě, která si neumí ani na obličej udělat make - up. Ničemu takovému jsem se tak dlouho nenasmál, dokonce jsem málem spadl ze židle. No a řekl jsem si, že do Noční linky s tématem ,,Lze porozumět druhému pohlaví" se to náramně hodí!! :D :D :D
To mi připomnělo pasáž z jedné nejmenované knihy, že děvče, devatenáctiletá holka, která se nikdy nemalovala, stojí před rozhodnutím, zda si nanést make - up či ne. Zvolila variantu ne, protože by vypadala jako prvňáček, který by vzal do ruk poprvé barvičky! :D :D :D Této pasáži v jedné nejmenované knize jsem se také kdysi nasmál jako ničemu jinému! :D :D
Nepochopím dnešní adolescentky. Děvčata, která mají místo obličeje na sobě masku z make -upu jako maškaru na fašaňku. Proč to dělají, nevědí ani ony samy... A právě dnešní puberťačky mě připoměla vaše povídka ve VVV.
Je to nehezké a navíc jim to ničí pleť. Chlapi mají nejraději přirozenost! Takže proč puberťačky si mažou silné vrstvy make - upu na obličej, je otázka velmi neznámá. Nevadí mi, když to dělají ženy od 25 let nahoru. Ale nepochopím adolescetnky a čerstvé dvacítky, že se malují, když můžou si ještě poměrně hodně vzít ze své přirozené krásy, to pak je opravdu zvláštní a nepochopím.
Hezkou noc!
Vojtěch
Krmítko
