Patrik Ulrich svléká filharmoniky z fraků. Ukazuje je jako lidi
Sám o sobě mluví jako o takovém řemeslníkovi v umění, v tvorbě. Narodil se před třiceti lety v Pardubicích jako Patrik Božanić. Jmenoval se tak po svém chorvatském otci. Matka mu ale po několika letech dala své dívčí příjmení.
K umění ho přivedl jeho děda. Ten pracoval jako mistr v dekorační dílně Východočeského divadla v Pardubicích, kde vyráběl kulisy. „Chodil jsem za ním v dětském věku do kulisárny. Tam jsem viděl vznik divadelních dekorací. Byl jsem tím fascinovaný,“ přiznává.
Rodina ho jinak vedla k hudbě. „Můj strýc hrál řadu let v pardubické filharmonii, moje teta učí na konzervatoři, mamka kdysi hrála na klavír. Postupně jsem se zamiloval i do skládání. Zároveň mě mamka přihlásila do dramaťáku v Polabinách. Před kamerou jsem byl poprvé ještě jako chlapec po boku herce Davida Vávry v televizním dokumentu Šumné Pardubice. Hrál jsem jeho syna, strávil jsem s ním asi jeden a půl natáčecího dne.“
Umělec každým coulem
Patrik pár let působil jako klavírista v šansonovém projektu Pianobar. „Skládal jsem písničky a doprovázel různé zpěvačky. Bylo to takové zpestření mého tehdejšího filmového a literárního života. Nakonec jsem ale šel po stopách svého otce, který byl kameraman. Stal jsem se víc režisérem a scenáristou než hudebníkem a hercem.“
Martin Chodúr: Od klarinetu přes rockovou kapelu ke koncertování s filharmonií

Zálety jsme natáčeli mimo rozhlasové studio, na letišti ve Starém městě u Moravské Třebové na nejvýchodněji položeném letišti v Pardubickém kraji. A protože se tu cítím jako doma, vzala jsem s sebou zpěváka, skladatele, textaře a hudebníka Martina Chodúra. Toho, který se před devíti lety stal první Československou Superstar.
Momentálně dokončuje magisterské studium hrané režie na Filmové akademii v Písku, a to v tvůrčí dílně režiséra Juraje Jakubiska. „Předtím jsem vystudoval scenáristiku a dramaturgii. Chtěl jsem se ale zabývat i obrazovým viděním, proto ta režie.“
Náměty neumí vysedět
Na kontě už Patrik Ulrich má třeba dokument Obrazy, pohádky a sny, který zachycuje významného pardubického rodáka, herce a malíře Borise Šlechtu. Tam použil nápad s loutkou čerta a dalšími loutkami. „Vzpomínky a mluvící hlava prokládaná fotografiemi jsou televizní klišé. Čert pro něj byl partnerem, pro něj to hrál. Nápad je otázka mikrosekundy. Nad námětem neumím přemýšlet, dlouho nad ním sedět,“ přiznává.
K jubilejní padesáté sezóně Komorní filharmonie Pardubice teď natočil dokuseriál Filharmonici v civilu. Ukazuje, jak relaxují, jak pracují jinde. „Představují se jako elektromontéři, včelaři, fotografové a tak dále. Tím jsme takové ty frakové sochy zcivilnili. Zároveň jsme natočili umělecký dokumentární portrét pro Českou televizi Komorní radosti třeba s Liborem Peškem.“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor


Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.