Petr Voldán: Ahoj mizero, to asi nejde

Často si stěžujeme, jak se společnost vyhrotila, jak jsou lidé neurvalí a nedokáží se k sobě chovat když ne příjemně, tak alespoň ohleduplně. Zápolíme na silnicích za doprovodu siláckých až sprostých výrazů, jsme vzájemně nepřátelští v obchodech, v dopravních prostředcích. Natož zdravit tam, kde si to jen slušnost žádá.
Ale stačí, aby člověk vyrazil do bílé stopy – tedy ne asi tam, kde se polykají desítky kilometrů a kde si honí trika skorozávodníci popřípadě ti, kteří chtějí ukázat, jaká že letos vládne lyžařská móda. Myslím obyčejné stopy kdesi poblíž malých městeček a podhorských či horských vesnic, kde se na stáří běžek ani barvu nekouká a kde se klidně jezdí v oblečení tzv. skoro jako od plotny. Tam se ze stopy do stopy nese neustálé ahoj či dobrý den a lidé se na sebe dokonce i usmívají. Což při rychlostech rekreačního lyžování ve stopě, která nemusí být vyříznutá jako podle pravítka, jde docela lehko rozpoznat.
Na prkýnkách mají lidé k sobě nějak blíž, i když se vůbec neznají, podobně jako komunita rekreačních cyklistů. Možná svoje dělá i kontakt takřka z očí do očí. Ono je to asi těžší než třeba na anonymním internetu nebo v davu, případně v ulitě auta odvážně přihrouble vyhrožovat nebo ukazovat různá gesta. Na běžkách by nám asi připadalo divné, zavolat ahoj mizero, uhni mamlase a podobně. Možná i proto, že jsme v tu chvíli na tom tak nějak všichni stejně - chceme si to užít, týráme tělo a máme dost práce s tím, abychom sebou nepraštili natož se ještě stresovat okolím, když i ti kolem jsou vlastně na stejné lodi.
Teď po ránu v autobusech, trolejbusech nebo tramvajích to už zase bylo jiné, nějak se ta běžkařská atmosféra, ten fenomén pozdravu i naprosto neznámých lidí kamsi vytratil. Ještě že – pokud příroda dovolí – to zase brzo bude ve stopě samé ahoj a dobrý den. Takže dobrý i celý týden.

Publicista Petr Voldán glosuje současné kulturní, společenské i politické dění na vlnách Českého rozhlasu Hradec Králové. Slyšet je můžete v 6:50 hodin.