Petr Voldán: Hračka jménem maturita

I dospělí si rádi hrají - to je ověřená skutečnost. Jenomže ono jde také o to, s čím. Za posledních deset let a půl rok k tomu se na kolotoči ministerstva školství otočilo neuvěřitelných dvanáct ministrů. Tedy ministrů a ministryň, kdyby mě chtěl někdo chytat za slovo a upozorňovat na vyváženost. Ale o tu tady nejde. Ministerský orloj protočil dvanáct školských apoštolů za tak krátký čas a každý na obrazu školství zanechal nějakou stopu.

Nevím, ale asi i laik by si řekl, že jestli nějaký obor potřebuje opravdu jistou koncepční kontinuitu, tak je to systém vzdělávání, bezesporu výrazná složka úrovně a kvality společnosti. Jenomže to asi taková rotace na ministerském křesle nezajistí. Každý přece chce přinést do oboru něco nového, něčím se na postu zapsat. Školství je tak pokusným králíkem ministrů, podávajících si v úřadu kliku tempem nevídaným. A změny střídají změny, vzduchem létají procenta i miliony a miliardy pro platy ve školství. Ve skutečnosti jsme ale pořád v ohodnocení pracovníků ve vzdělávání na chvostu Evropy - lépe na tom jsou například i v Řecku nebo Turecku.

Státní maturita (ilustrační foto)|foto: Filip Jandourek

A kde jsou ty maturity, říkáte si asi. Jenomže i všechno to, co bylo řečeno s nimi souvisí. K čemu navíc máme zkušené pedagogy, vědce a výzkumníky v oboru, zahraniční zkušenosti, když se pořád neumíme dohodnout, jaká ta maturita vlastně má být, kdo ji má mít a jakou, jestli ji snad musí mít všichni. Má být náročná nebo snadnější a bude to ještě známka jisté úrovně vzdělání? A proč se v médiích v té souvislosti píše i ve stylu “mít jen výuční list je zásadní handicap na trhu práce”? Nechápu.

Hrát si s maturitami způsobem - zkusíme ještě tohle, letos podmínky přitvrdíme, s dalším ministrem náročnost zmírníme, všichni maturitu stejnou a nebo snad každý obor jinou - to jsou hrátky, nebezpečné pro nás všechny. Nejen pro maturanty. Ale teď už úspěšné pondělí i celý týden.