Petr Voldán jako novinář procestoval padesát zemí světa
Bývalý rozhlasový zpravodaj a chvíli i asistent Vladimíra Remka v Evropském parlamentu Petr Voldán pro hradecké a pardubické vysílání připravuje vždy dvakrát týdně, v pondělí a v pátek, krátké dvouminutové glosy. Řeč bude také o jeho televizní práci. Postřehy odjinud točil třeba ve Skotsku, Finsku, Irsku. Jako novinář navštívil padesát zemí.
Petr Voldán pochází z Pardubic, po gymnáziu v Soběslavi vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově. V rozhlase, tehdy ještě československém, pracoval od roku 1977. Byl zpravodajem v Rusku, v Londýně, v Pobaltí a taky v Afghánistánu. Chvíli pracoval jako asistent v europarlamentu v Bruselu.
Už na žurnalistiku jste šel s tím, že budete rozhlasák?
To právě ne. Já jsem na žurnalistiku šel plánovitě, protože mě novinařina bavila už na gymnáziu, i když jsem pořádně ještě nevěděl, co to obnáší. Že budu jednou rozhlasák, za to mohou mít kantoři na žurnalistice, protože my jsme se po druhém ročníku dělili na specializace a já jsem měl obrovské štěstí na profesora Kovaříka, který dělával tehdy hodně zajímavé pořady i pro televizi, tam mě tehdy uchvátil nějakým způsobem zvuk jako takový. Řekl jsem si, že psané noviny ne. Už při škole jsem začal spolupracovat s rozhlasem na Vinohradech, pak už jsem tam nakonec byl 26 let.
Za těch mnoho let jste v Českém rozhlase připravoval mnoho pořadů. Byl ale Zápisník zahraničních zpravodajů pro vás opravdu tím nejoblíbenějším?
To je srdeční záležitost. To je něco jako ty Postřehy odjinud. Já to považuji za rozhlasovou perlu. Navíc je to jeden z nejstarších pořadů, který se stále drží na vlnách rozhlasu. Byl to takový odskok od té běžné zpravodajské novinařiny, byla to taková radost. Mohli jsme se v tom vyřádit.
Už nějakou dobu také spolupracujete s Českou televizí v rámci cyklu televizních fejetonů z atraktivních míst světa, která Česká televize vysílá už od roku 1993. Točil jste například ve Finsku, v Koreji a také ve Walesu. Česká televize teď od 30. dubna vysílá premiérové díly z Koreje. Musí být velmi obtížné poskládat všechny informace do šesti minut stopáže.
Je to pět minut a kousek. Je to hrozně těžké. Tady mi pomáhá ta rozhlasová novinařina, protože ta vede ke zkratce. Rozhlas je přeci jenom úspornější médium a zvlášť to zpravodajství, tam se musíte vyjadřovat hodně zhuštěně. Je to ale stejně boj dost všechno do pěti minut. Hádáme se o věty, aby to tu stopáž mělo, protože vám jako autorovi připadá všechno důležité, kolegům zase méně důležité. Je to jinačí.
Který byl z vašeho úhlu pohledu nejzajímavější díl, který jste v Koreji natočil?
To je opravdu těžké, protože čtvrtkilové mandarinky jsou unikát, osmdesátileté potápěčky, které loví mořské plody a neopren používají jenom posledních dvacet let, dávejte to naroveň třeba se skleněnou kavárnou Bořka Šípka ve Skleněném zámku, porovnejte to s tím, že stojíte před zmenšeninou pražské staroměstské radnice v Soulu, natáčíte o tom, že jediní Korejci mají kovové hůlky, kterými jedí tu asijskou stravu. Když se to takto skládá, tak mi řekněte, co je nejzajímavější.
Ráda bych mluvila o pondělních a pátečních glosách, které připravujete. To je nikdy nekončící práce. Kolikrát za den vás napadne téma, o kterém byste mohl udělat glosu?
Někdy i několikrát a někdy dva tři dny nic. Ten život ale vždycky něco přinese. Ono se to zdá, že to není až takový problém dvě témata za týden nějakým způsobem dát, ale někdy mám třeba dvě tři témata připravená, ale události přinesou téma aktuální, takže to, co je připraveno, se odsune, protože přijde lepší téma, které je v tu chvíli uchopit. I když popravdě řečeno, ani já a ani Ivan Hofmann, se kterým se střídám, přesně nekopírujeme to, co hýbe společností. Já osobně si říkám, že lidé tím mohou být už přejedeni a nemá cenu jim cpát to téma ještě v ranní glose, proto mám ty glosy spíše ze života a takové civilnější.
O rozhlase se říká, že je pro lidi s fantazií. Jaké „triky“ používáte, abyste posluchače udržel ve střehu, aby dostali ten prostor pracovat s fantazií?
Ty triky jsou dávno vymyšlené. Už staří rozhlasáci věděli, že když udělají pauzu, tak člověk zpozorní, protože má pocit, že se mu buď rozbilo rádio, nebo přestal jít proud, nebo omdlel ten, kdo je za mikrofonem. Pauza hraje, jak nám říkali. Je to dobrý trik. Výborný je zvuk, proto jsem do toho rozhlasu šel, když necháte zvuk chvilku vyznít a necháte toho posluchače, aby si tipnul, co to tak asi je, to je podstata reportáže. Důležitá je u té reportáže také ta autenticita. Hlavní roli hraje také fantazie. Když posloucháte rozhlasovou detektivku, tak si to prostředí v hlavě vymodelujete podle svého.
Byl jste také nějakou chvíli asistentem Vladimíra Remka v Evropském parlamentu. Mě zajímá okamžik, kdy jste se rozhodl, že odejdete do Bruselu. Co zatím bylo?
To je trochu choulostivější záležitost. Já jsem tehdy končil zpravodajský post v Moskvě, měl jsem se vracet na Vinohrady. Musím říct, že to je trochu rozhlasová lapálie možná dosud, protože s vracejícími se zpravodaji mívá někdy rozhlas potíž co s nimi dělat dál. Samozřejmě výhoda je, když ten člověk odchází po čase zase na jiný post, protože ta práce zahraničního zpravodaje je přeci jen svým způsobem specifická. Tehdy tak nějak rozhlas nevěděl co se mnou. V té chvíli přišla nabídka od Vladimíra Remka, kterého jsem znal, protože jsme dokonce bydleli kousek od sebe. Já jsem moc nevěděl, co od toho můžu čekat. Nakonec jsem na to kývnul, musím říct, že nelituji.
Vedl jste za svou kariéru stovky rozhovorů. Když si projdete seznam lidí, se kterými jste se jako rozhlasový novinář setkal, kdo vám naskočí jako úplně první?
Teď jste mě zaskočila, nenaskakuje mi nikdo. Těch lidí bylo opravdu strašná spousta, gruzínský prezident při jejich revoluci v Gruzii v Tbilisi. Třeba hodně zajímavý rozhovor byl se sklářem ve výzkumáku v Hradci Králové.
Při posledních Záletech seděl na vašem místě sportovní lékař Jiří Neumann. Tady je otázka, kterou vám tu nechal: „Petr Voldán je velmi zcestovalý člověk. Zajímá mě, jestli už byl v Riu nebo alespoň v Brazílii. Když ano, tak jaký je jeho náhled na obyvatele, na Rio, na Brazílii?“
No, vidíte, tak to mě pan doktor, lidově řečeno, dostal, protože ani s Riem, ani s Brazílií, dokonce ani s Latinskou Amerikou žádnou zkušenost nemám. Musím přiznat, že mu tak trochu závidím, i když vím, že jako lékař naší olympijské výpravy bude mít práce docela dost. Co mu ještě víc závidím, než to, že bude v Brazílii a v Riu, je možná to, že bude moci z mého pohledu „kávisty“ ochutnat báječnou brazilskou kávu přímo v zemi, která produkuje největší množství stoprocentní arabiky na světě.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.