Před 100 lety se narodil Egon Hostovský

Za svůj život napsal na 20 románů a povídkových souborů, z nichž jmenujme alespoň Cizinec hledá byt, Všeobecné spiknutí, Půlnoční pacient či Nezvěstný. Velkého slovesného umělce si připomeneme úryvkem ze vzpomínek, v němž Egon Hostovský reflektuje svůj přístup ke skutečnosti.

"Ach, jak jsem miloval a posud miluji to hnízdo, v němž jsem se narodil! Jeho kopce, jeho lesy, jeho rybníčky, své kamarády z doby první světové války, kteří se mi podnes zjevují ve snách! Jak jsem miloval a miluji i ty učitele, kteří nás napořád otloukali. Jak jsem měl rád tlustého policajta Červíčka, jenž za chytání ptactva do 'skříňky' nám na obecním úřadě vyplácel pětadvacet, ale jenž zamhouřil obě oči, když jsme ještě nezletilí se vkradli do biografu. Chromého pana Lorence a jeho kiosek s cukrovím u mostu přes Metuj. Bláznivého Adolfka, o němž jsme si vymýšleli strašidelné historie. Přadlenu Bayerovou, jež tvrdila, že potřikrát v lese potkala člověka, jenž rostl před jejíma očima. Strojmistra Stojkoviče, jenž byl Srb, smál se jako kůň a po večerech hotovil jen hračky pro děti z naší i z Dvorské ulice. A jak jsem nenáviděl a nenávidím všechny ty, kdož skrze otce nezhojitelně a nadosmrti zranili mne. Poznali byste je podle vysokých límců, mhouravých očí a číhavého neklidu před tím vším, co voní člověčinou. Desatery hory jsem zatím překročil a mnohokrát po mořích se plavil a bloudil cizími zeměmi. A všude týž dvojí druh lidí: přátelé a nepřátelé života.

Ano, bylo mi asi čtrnáct let, když jsem poznal, jak jsem rozpolcen rozpolceností světa. Strašný i krásný žal mě z toho přepadl. A umíněná láska i umíněná zášť. Nezáleží na tom, zda jsem si tenkrát rozuměl, jako na tom nezáleží ani dnes. Záleželo a záleží na tom, že jsem se rozhodl hledat ve světě lidi, jenž jsem poznal v království dětství, a odvracet se od těch, kdož se pro zachladlé srdce sami odvracejí od dětí malých i těch velkých. Myslím, že toho dne se stal ze mně spisovatel.