Rudoltická historie 10.1.2010

Neděle 10.1.2010 po 12. hodině

VZPOMÍNKY BÝVALÝCH RUDOLTICKÝCH OBČANŮ VYHNANÝCH Z RUDOLTIC V L. 1945 - 1946 Z knihy Franz J.C. Gauglitz : LANDSKRONER NOT UND TOD, Wiesentheid 1997 Přeložila Marcela Macháčková - DIALOG 2003 Wenzel Schinkmann-Langner Biskup mě poslal na první kaplanské místo do České Třebové. Město leželo na německo-české jazykové hranici a bylo velkým železničním uzlem. Farní obec byla dvoujazyčná a duchovní péče i náboženská výuka se prováděly česky i německy. Po dvou letech mě biskup přeložil jako administrátora do Hlinska ve vnitrozemí, což bylo malé a zcela české městečko. Tam jsem zůstal jen rok až do osudového roku 1938. V září tohoto roku za mnou přijel český farář z Rudoltic a ptal se mě, zda bych byl ochoten si s ním kvůli naléhavé politické situaci vyměnit služební místo. Rád jsem souhlasil a jel jsem 10. října na svém motocyklu do Rudoltic. Tohoto dne byla právě německá města a vesnice Hřebečska obsazena německým Wehrmachtem, včetně Rudoltic. Všude byl slyšet jásot a nadšení. V této krásné německé selské vesnici jsem měl nyní se svými farníky sdílet všechny radosti i strasti až do roku 1946. Bohužel radost a jásot nevydržely dlouho. O necelý rok později začala druhá světová válka a mužská část naší mládeže musela na frontu. Hned na začátku polského tažení byl znám první mrtvý (Rob z horního konce), potom přišla zpráva o další oběti ve francouzském tažení na začátku války v Rusku. Zprávy o mrtvých přibývaly a každá rodina se obávala o život a zdraví svých otců a synů. Před kostelem stál krásný pomník padlým v první světové válce, který navrhl Alois Hýbl. Zde byla každému novému padlému hrdinovi věnována čestná vzpomínka a pak byla za něho v kostele sloužena zádušní bohoslužba. Jména padlých se připevňovala na zvláštní desku. Na konci války se zde před válečným pomníkem loučila s obyvateli malá skupina německého vojenského osazenstva. Německý důstojník jim dodával odvahu. Mnohé ženy plakaly. Potom přišel 9. květen 1945. Stál jsem odpoledne s řídícím učitelem Süssem dole na silnici u školy. Nad námi kroužila anglická a americká bojová letadla a shazovala letáky, ve kterých bylo obyvatelstvo vyzýváno, aby zachovalo klid a pořádek, že válka skončila. Tu přijížděl po silnici motocykl, náhle u nás zabrzdil a přijel až k nám. Před námi stál první opravdový Rus. Chtěl benzín. Večer pak jely celé kolony ruských vojenských nákladních aut s rozsvícenými reflektory od hlavní silnice nahoru na Ostrov a vojáci sborem vykřikovali: "Hitler kaputt, Hitler kaputt!" A potom přitáhla vojska. Příroda byla tohoto jara 1945 nádherně rozkvetlá jako nevěsta, třešňové stromy v plném květu jako obrovské kytice. Ale obyvatelstvo vesnice a celého Hřebečska upadalo do paniky a strachu. Hned druhý nebo třetí den přišla jedna žena s pláčem na faru a útržkovitě vyprávěla, že do jejich domu vtrhli Rusové, ji a ostatní členy rodiny ohrožovali revolverem a dceru znásilnili. Poskytnout pomoc bylo nemožné a podat útěchu těžké. Pokusil jsem se pak v 1. patře fary a na kostelním kůru vytvořit možnosti k přenocování pro ženy a dívky, ale jistota nebyla zaručená nikde. Nakonec mě prosilo několik žen, které každou noc honili ruští vojáci, abych šel za místním ruským velitelem a požádal ho, aby svým vojákům tyto noční hony na ženy a dívky zakázal. Bylo to sice málo nadějné, ale musel jsem se o to aspoň pokusit. Se sevřeným srdcem jsem šel dolů na dolní konec do bytu velitele. Mluvil jsem nejdřív česky a předložil svou prosbu. Ale on brzy řekl: "Mluvte německy, já rozumím německy!" Tak jsem mu svou prosbu opakoval německy. Nedal najevo žádný nesouhlas. Nakonec řekl: "Přijďte odpoledne k nám na velitelství!" Když jsem v udanou hodinu přišel, nechal svoji jednotku nastoupit a pak přede mnou a dvěma českými policisty svým vojákům pořádně vyčinil, neboť z tváří vojáků mluvil hněv a vztek. Uprostřed řeči náhle jeden mladý praporčík z řady vojáků vystoupil a hnal se se zdviženou zbraní na velitele a na mě. Dva četníci, kteří tam stáli, zpanikařili a utekli. Velitel vytáhl rovněž zbraň a tak tam stáli ti dva Rusové proto sobě a vzájemně na sebe něco křičeli. Pozvolna byl tón mírnější, praporčík svou zbraň zase zastrčil a šel zpět na své místo. Velitel mi řekl: "Udělal jsem, co bylo v mých silách." Vděčně jsem mu potřásl rukou. A myslím, že to od té doby opravdu bylo lepší. Ale musel jsem se obávat, že se mi ti vojáci budou mstít, vždyť přece věděli, kdo jsem a kde bydlím. Měl jsem na faře často ruské návštěvy, ale většinou jsem s nimi vycházel dobře. Jednou jsem musel jednu skupinu vést do kostela. Byli to asi Ukrajinci. Chovali se uctivě a před hlavním oltářem, když jsem poklekal, dělali velké ortodoxní znamení kříže. Horší bylo, když přišli na ubytování v opilém stavu. V těchto dnech plných hrůzy a strachu se konal v Lanškrouně "lidový" soud. Byl jsem náhodou tohoto dne ve městě a chtěl jsem jít nahoru na náměstí, byl jsem však zadržen vojáky, kteří zatarasovali ulice. Nahoře na náměstí se odehrával hrůzyplný krvavý soud, při kterém padl za oběť českému teroru také náš Philipp Antl. A potom přišel, krátce před naší poutí sv. Petra a Pavla den prvního "divokého" vyhnání z naší obce. Veškeré obyvatelstvo vesnice se muselo shromáždit na velké louce před statkem Richarda Frodla na dolním konci. Čeští vojáci a partyzáni obyvatele hnali na shromaždiště a obírali je přitom o šperky a ozdoby, které si chtěli uschovat a tak zachránit. Byl jsem svědkem, jak nějaký voják jednu starou paní uhodil, protože si schovala několik stříbrných kousků do svých šatů. Odehrávaly se divoké scény. Jeden mladý český voják přišel ke mně a potichu mi řekl: "Pane faráři, to je strašné. Jsem učitel z Moravy a dnes se stydím, že jsem Čech." Ten se v příštích letech musel asi ještě často stydět. Při tomto prvním vyhnání byli vybíráni hlavně staří a práce neschopní lidé, rovněž ženy s malými dětmi. Bylo jim necháno jen málo času, aby si z domu přinesli to nejnutnější, a potom se formoval bědný zástup na silnici na Lanškroun. Všem nám krvácelo srdce... V pozdním létě 1945 a na jaře a v létě 1946 odvážely potom vysídlovací vlaky další vyhnance z naší domovské obce na západ a sever rozbombardovaného a vykrváceného Německa. Nejdříve jsme doufali, že se jednotliví členové našeho vesnického společenství budou moci v nové vlasti usadit v co nejmenší vzdálenosti od sebe. Proto jsem chtěl jít do vyhnanství společně se svou farní obcí. Brzy jsme se doslechli o opaku a poznávali pravou skutečnost. Pak jsem se rozhodl k vysídlení do Rakouska. Znal jsem tam totiž ze svých kaplanských dob vídeňského opata Dr. Hermanna Peichla, rodáka z Dolního Třešňovce, který každoročně přijížděl na návštěvu ke své sestře do České Třebové. Toho jsem požádal o přijetí na nějaké faře v jeho úředním okrsku. A on se mě ochotně ujal. V těchto dnech a týdnech beznaděje byly pro mnohé starosti o přežití a pochybnosti a obavy z budoucnosti tak nesnesitelné, že sami se svým bezvýchodným životem skoncovali. Ze života odcházely společně celé rodiny. Jejich mrtvoly zabalené do velkých pláten jsme ukládali do domovské půdy ve stínu kostela. Celá obec se ve smutku shromažďovala nad jejich hroby... V průběhu 1. poloviny roku 1946 se německá obec v důsledku vyhnání stále zmenšovala a začátkem července byl také mně doručen vysídlovací rozkaz. Poněvadž jsem vlastnil výjezdní povolení do Rakouska, odjel jsem 20. července 1946 se svou hospodyní Annou Langerovou, rodačkou z Rudoltic, kaplanem Philippem Rührichem z Lanškrouna a svou matkou nákladním autem do Vídně. Biskup nám německým kněžím na vládě vymohl povolení, abychom mohli vycestovat s více zavazadly a nákladním autem. Zavazadla byla však nejdříve finančníky přesně zkontrolována a potom zaplombována. Při cestě Moravou a Dolním Rakouskem jsme všude viděli stopy války, bídu a nouzi. Z Vídně jsem jel po několika dnech do svého nového působiště v Plattu, malé obci v dolnorakouském Weinviertelu. Zde jsem si mohli přes všechnu bídu po těch hrůzách posledních let trochu oddechnout. Se svými vyhnanými farníky jsem zůstal ve stálém korespondenčním spojení. Ale v mnohých dopisech byla ruskou cenzurou vystříhána jistá místa... Ida Janischová 1. září 1944 jsme se z Rybníka přestěhovali do vlastního domu v Rudolticích. 9. května 1945 přišli Rusové, a 17. a 18. května řádil v Lanškrouně lidový soud. Mnozí muži byli tehdy na náměstí umučeni k smrti všemi možnými způsoby. V sobotu před Svatodušní nedělí bylo přivedeno několik mužů z Rudoltic, byli biti a náš soused Zandler zastřelen. Na Svatodušní pondělí, bylo to 21. května 1945, byli naši muži shromážděni a asi 40 z nich (mezi nimi také můj muž Rudi) odvlečeni na práci na Sibiř. - Později jsem slyšela, že zůstali v lágru Orsinski. Rudi zemřel, jako mnoho jiných, na cestě ze Sibiře domů, 29. 10. 1945 západně od Brestu Litowského. - V této době vypuklo peklo, nikdo nevěděl, co příští den, příští hodina nebo minuta přinesou. Mnoho týdnů jsme se nesvlékali ke spánku, protože nás Češi nebo Rusi z toho nebo jiného důvodu často v noci obtěžovali. Bylo to 13. června 1945 v poledne, viděla jsem z okna přicházet mnoho lidí z vesnice pod českým dozorem. Nesli v rukou zavazadla. Tajně jsem se protáhla do zeleninové zahrádky a tiše se jich ptala, kam jdou - byli to lidé z Damníkova - na to mi řekli: "Musíme pryč a nevíme, kam, zítra přijdou na řadu Rudoltice." Tak jsem navečer utekla s dětmi do Ostrova a řekla jsem to svým rodičům a strýci Franzovi, kteří tam bydleli. Moje matka mi řekla: "Zůstaň tady přes noc, zítra ráno s tebou půjdu zpátky do Rudoltic, a tam se uvidí." Já a ještě několik jiných žen jsme totiž musely v 5 hodin ráno a v 8 hodin večer dojit mnoho krav, které ukradli Rusové. Proto šla moje matka se mnou. Něco jsme sbalily a čekaly až do 9 hodin dopoledne, neslyšely jsme však nic, že by Rudoltičané museli pryč. Tak šla matka zpátky do Ostrova a když přišla domů, stál otec před domem a z dálky volal:"Kde jsi tak dlouho, musíme všichni pryč!" (Viz dále pod obcí "Ostrov") Josef Sator O našem vyhnání mohu říci následující. Nejdříve jsme byli všichni 26. června 1945 nahnáni do zahrady Richarda Frodla. Nikdo nevěděl, co se vlastně bude dít. Shromáždění byli rozdělení do tří skupin. Do skupiny starších, asi 140 osob, jsme patřili také my. Češi nás hnali pěšky přes Lanškroun do Jakubovic. Později se říkalo, že půjdeme do tábora do Lanškrouna, přesto nás dovezli hned k lanškrounskému nádraží. Tam jsme byli naloženi do otevřených vagónů na uhlí. V Rudolticích jsme několik hodin stáli, ale nikdo nesměl vystupovat. Dále pokračovala cesta přes Prahu do Teplic-Schönau. Potom jsme byli hnáni pěšky přes hranice do Saska. Tam jsme už byli volní. Od toho mála zavazadel nám Češi na hranicích ještě jednou odlehčili. V saské hraniční stanici bylo přeplněno uprchlíky, tak jsme jeli dalším vlakem dál. V každé stanici vystupovaly menší skupiny, neboť každý chtěl co možná nejdříve sehnat pevné ubytování. Tak jsme byli všichni rozptýleni a už jsme se nikdy nesešli. Emilie Antesová a Anna Bierová se během transportu ztratily, nikdo neví, kde zůstaly. Několik týdnů jsem se potloukali po silnici, potom jsem došli do tábora ve Schmiedbergu. Konečně jsme měli pořádné místo k přespání, po dlouhé době jsme se najedli teplé polévky. Potravinové lístky jsme však žádné nemohli dostat, protože všechno bylo rozděleno. Pak nám jedna písařská síla poradila, abychom se zeptali na práci v lesním mlýně. Süss a já jsme tam dostali práci jako dřevorubci a také jsme tam byli ubytovaní. Avšak ti chudáci, kteří nemohli pracovat, museli táhnout dál. Také my jsme pak šli dále, až jsme přišli do Niederorly u Mühlhausenu v Duryňsku, kde jsme strávili deset let. Franz Rob Johann Hübl z č. 78, výhybkář, byl na Svatodušní pondělí 1945 odvlečen na Sibiř, 5.11. 45 se vrátil do Frankfurtu nad Odrou a byl s dalšími Rudoltičany vlečen do tábora Gronenfelde, kde ale cestou kvůli slabosti a nemoci zůstal ležet v příkopě. Bohužel mu nemohli jeho kamarádi pomoci, protože se sami ploužili zcela vyčerpáni. 14 dalších zavlečených Rudoltičanů přišlo v Rusku a na cestě tam nebo zpátky o život. - Franz Hamele se synem byli odvlečeni na Sibiř, otec na 5 let. Jeho žena a děti musely nejprve vykonávat v Ostretinu otrockou práci, přišly do jihlaavského sběrného tábora, byly znovu určeni k práci, tentokrát českého ssedláka v Německém (Havlíčkově) Brodě.- Jiní, kteří byli o Svatodušních svátcích odvlečeni, přišli z Auschwitzu do uhelných dolů do Moravské Ostravy a pak do vězení do Pardubic. - Zraněný Herbert Wenzel byl při cestě domů Čechy vynesen z vlaku a poslán do uhelného dolu do Schwadowitz, ačkoli mu ruská lékařka potvrdila pracovní neschopnost. Jedna Rudoltičanka pocházející z Damníkova se dozvěděla, že Damníkované byli vyhnáni. Přišla k mé matce, která byla také z Damníkova, a žadonila a žadonila, aby ji má matka doprovázela, že by chtěla ještě jednou vidět své rodiče. Šly tedy společně do Damníkova a viděly, že celá vesnice je přihnána na fotbalové hřiště. Nedošly však až tam. Jeden Rus ženu znásilnil , jiný držel mojí matce u prsou hlaveň pušky. Vyprávěla mi:" Už jsem mohla jen sepnout ruce a modlit se. " Když jsem přišla domů z amerického zajetí, byli ještě nějací Rusové v naší oblasti o měsíc později opustila většina Rusů ČSR. Pak však vládla česká lůza a to bylo ještě horší. V r. 1945 odloučili čeští partyzáni Emilii Demelovou, roz. Schrommovou, od jejích rodinných příslušníků a odvezli ji do tábora v Jakubovicích, odtud byla o několik týdnů později společně s dalšími staršími Rudoltičany , kteří byli kvůli pracovní neschopnosti rozlišeni od ostatních, transportováni do Saska. Během tohoto transportu zemřel Franz Rob z č. 32. Paní Demelová prožila tento otřesný konec starého sedláka. Po jednoročním pobytu v Sasku- Anhaltsku ji k sobě odvezla její nejmladší dcera. - Franz Bier byl také 27.6.45 dopraven k transportu ze sběrného tábora Jakubovice 5.7.45 z Lanškrouna do Teplic a pěšky hnán přes hranice. Ve Drážďanech ztratil svou dceru Annu. V Kroppenstedtu nalezl v říjnu 45 konečně bydlení. Tam onemocněl a nebyl přijat v žádné nemocnici, protože byl příliš starý. Domácími prostředky a bylinami se léčil sám. 20.6:47 přišel ke své druhé dceři do Hockenheimu. 20 rudoltických rodin bylo naloženo na 2 nákladní auta a dopraveno do Vysokého Mýta, kde vykonávali otrockou práci až do Svatodušních svátků 1946 m. j. v Tisové a Stenitz. - Paní Janischová byla zemědělskou dělnicí v Ostrově. Jiní byli na nucených pracech v oblasti Královéhradecka nebo u Kostelce nad Orlicí. Leopold Antl č. 19 zemřel po nucených pracech v Kostelci n.O. v Rudolticích 16.12.45. Peter Wölfl byl po svém návratu Čechy jeden rok vězněn. Franz Unzeitig byl 2 roky ve vězení v Chrudimi. Johann Schiel č. 135 byl poslán navzdory nemocem na práci do českého tábora nucených prací do uranových dolů do Jáchymova a v srpnu 1954 volil dobrovolnou smrt. Od začátku druhé světové války bylo na Zámecké hoře rok od roku stále klidněji. 7.8.45 přišel z Chrudimska český hostinský a manželé Kaupovi s oběma syny byli odvezeni do českého vnitrozemí. Museli pracovat na statku Dvorské Lány, který obhospodařoval 60 ha, dokud jim národní výbor v Tatenici neudělil povolení k pobytu. Ten to učinil na žádost švagra Dr. med. Alfréda Ehrlicha. Tam si mohli manželé Kaupovi od těchto nesnází odpočinout, klid však netrval dlouho. Když 3.3.1946 odjížděl první vlak s vyhnanci z okresu Zábřeh, byli v něm také Kaupovi a Ehrlichovi. Paní Kleckerová musela v září 1945 opustit Rudoltice se svými oběma dětmi Franzem a Elsou a přišla k sedlákovi v okolí Chrudimi., kde musela těžce pracovat. V létě 46 byla rodina s babičkou dovezena do tábora v Lanškrouně. Po třech týdnech přijeli transportním vlakem do tábora v Saalowě, okres Teltow, a odtud do Kummersee u Berlína. Po mnohých úsilích nalezl Lm. Klecker č. 7, který byl v březnu 47 propuštěn z francouzského válečného zajetí, konečně své drahé a převezl děti v červnu 47 přes zelenou hranici. Poněvadž babička byla kvůli bolestem nohou od r. 1946 upoutána na lůžko, musela zůstat se svou snachou až do setkání celé rodiny koncem listopadu 1947. 25. února 1946 proběhlo v Rudolticích první větší vysídlení přes sběrný tábor v Lanškrouně. 150 obyvatel vesnice obdrželo dva dny předem výzvu, aby se připravili na odjezd do lanškrounského tábora a na vysídlení - Češi ho nazývali jízlivě "Abschub" - odsun. Na neděli 24.2. pozval náš farář všechny věřící, zvláště ty určené k vyhnání, k bohoslužbě na rozloučenou. Naposledy zpívali mnozí v drahém útulném domovském kostele starou známou mešní píseň a dojemná úvodní slova Schubertovy mešní písně "Kam se mám obrátit, když mě svírá bolest a žal?" byla více než symbolická pro strach a duševní strasti, které měly odsouzenci k vyhnání. Během kázání na rozloučenou se v mnohém oku zaleskly slzy a když dojemná slavnost skončila posledním slavnostním Tedeem, bylo slyšet z mnohých lavic potlačované vzlykání. A po bohoslužbě nastalo před kostelem smutné loučení. Nejdříve se živými, kteří ještě směli zůstat, a potom se zesnulými, kteří v domovské zemi spali ve stínu kostela svůj věčný spánek. - Peter Pelzl č. 115 zapálil 29.6.45 svůj dům a nalezl v něm smrt. - Především v květnových dnech 1945 zvolili stejně tak ještě 14 obyvatel Rudoltic dobrovolnou smrt, k tomu ještě někteří uprchlíci z Východu, kteří nejsou známi podle jména. - V zimě 1946/47 byli transportováni nemocní do Teplitz-Schönau; o nich se nic neví.