Rychlobruslení se mi nejdřív vůbec nelíbilo, vzpomíná Karolína Erbanová
Výjimečně talentovaná sportovkyně Karolína Erbanová se narodila ve Vrchlabí, je jí 24 let a velkou část své závodní kariéry má ještě před sebou. Jejím největším úspěchem v kariéře je titul sprintérské mistryně Evropy. Zatím poslední velkým úspěchem sezóny je stříbro na 500 metrů a bronz na kilometr ve finálovém závodě Světového poháru ve Stavangeru.
Karolína Erbanová od čtyř let závodně lyžovala, od deseti hrála hokej za Vrchlabí. V roce 2006, když jí bylo 14, začala trénovat vedle Martiny Sáblíkové s Petrem Novákem. Dva roky poté nastoupila do závodu Světového poháru. Je několikanásobnou juniorskou mistryní světa, držitelkou jednoho juniorského světového rekordu, dvojnásobnou bronzovou medailistkou z mistrovství světa a od letošní sezóny taky mistryní Evropy.
Jak vás napadlo, že začnete hrát hokej?
Můj mladší bratr hrál hokej a já jsem k tomu nějak tíhla, strašně mě to zaujalo. Pan Aleš Suk, pan trenér a učitel na základní škole ve Vrchlabí, byl takový rázný, jednoho dne mě popadl a přivedl mě na hokej, protože věděl, že to bylo moje přání. Pak mě přivedl k rychlobruslení. Takhle mi to naplánoval.
Kdy jste poprvé zaregistrovala, že existuje nějaké rychlobruslení, že existuje Martina Sáblíková?
Pamatuji si 2006, kdy mě mamka musela držet na gauči, abych se vůbec podívala na ten závod, protože jsem mířila někam střílet pukem. To jsem tedy poprvé viděla rychlobruslení i ovál. Pamatuji si, že se mi to vůbec nelíbilo, ten kostýmek.
Hodí se vám dneska něco z toho, co jste se naučila mezi kluky na hokeji?
Že člověk musí být průbojný. Byla jsem holka mezi kluky a těm se to úplně nelíbilo, brala jsem jim pozice. Byla jsem lepší a lepší. Ty začátky, ale nebyly nejjednodušší.
Osm let jste stála po boku Martiny Sáblíkové. To byla asi velká škola?
Byla to velká škola, dalo mi to hodně. Martina je v bruslení bohyně, hlavně na dlouhé tratě. Moc mi to dalo být blízko někoho, kdo je tak dobrý. Každý den jsem mohla vidět kroky, které ona podstoupila.
Vy jste odešla trénovat do Holandska. Rychlobruslení se tam hodně daří a je populární. Proč?
Co jsme měla šanci poznat, tak ten sport tam má velikou tradici. Myslím si, že i polohou země a tím, že tam mají známé kanály, které zamrzají, se to asi stalo. Lidi bruslili z města do města, viděla jsem děti bruslit do školy.
Jaké byly vaše začátky v Nizozemsku?
První rok byl velká životní zkouška, protože jsem byla z domova, necítila jsem podporu rodičů. Byla jsem úplně sama v cizí zemi. Všechno jsem řešila v cizím jazyce. Řešila jsem tyto věci a ještě jsem musela být rychlobruslař na plný úvazek. Zkušenost je to ale k nezaplacení.
Jak vypadá váš klasický tréninkový den?
Záleží hodně na tom, v jakém období to zrovna je. V létě to bude jiné než v zimě, v závodním období tam budou opět změny. Víceméně je trénink většinou dvoufázový každý den. V létě se věnujeme cyklistice, ale náš trénink je hodně rozmanitý. Máme sprinty, posilovna, speciální skoky, jezdíme na klouzacím prkně a kolečkových bruslích.
Zdá se mi, že rychlobruslení je hodně o koordinaci mnoha drobných pohybů, které musejí hrát obrovskou roli v tom celkovém výsledku.
O těch detailech jsem se naučila až v Nizozemí, což byl i důvod, proč jsem tam šla. Přijde mi, že se pořád učím. Člověk tam jede až 55 kilometrů v hodině na noži, který je opravdu úzký, i hokejový nůž je oproti tomu tlouštík. Koordinace je těžká. Je tam rychlost, nestabilní nože a dost nepřirozená pozice a do toho musíme mávat pažemi. Pro člověka to není vůbec přirozený pohyb.
Jaká jsou nejtypičtější zranění u rychlobruslařů?
Mám hodně dotazů na má záda, ale to můj problém ještě nebyl. Musím říct, že mi tělo zatím v rychlobruslení drží. Co jsem tak slyšela a viděla, tak často dochází ke svalovým úrazům. Co se týče nějakých kotrmelců na ledě, tak to už je horší. Viděla jsem přeříznuté achilovky. I pády do těch mantinelů v 50kilometrové rychlosti nejsou nejlepší. Měli jsme i případ ochrnutí v rychlobruslení.
Když se vrátíte po náročné sezóně zpátky do Česka alespoň na chvíli, kam zamíříte nejdřív? Kromě toho, že jste zavítala do Českého rozhlasu Pardubice.
Nic zvláštního to není, jedu domů do Krkonoš. Tam si sednu a zabývám se činnostmi, které nemůžu přes rok dělat. Pomůžu mamce vyndat myčku a podobné běžné věci. Není to nic speciálního. Lidé si myslí, že když mají sportovci po sezóně, co všechno nedělají. Normální život, to je to, co mi trochu chybí v sezóně.
Minule seděl na vašem místě cestovatel Ivo Zídek a tady je jeho otázka pro vás: „Protože jsem člověk, který miluje přírodu, zajímá mě, jestli byste byla schopná vzít v zimě batoh a jezdit po kanálech po Holandsku jako na čundr.“
To si představit dokážu a už jsem se na to i chystala, ale bohužel vždycky mrzlo v době důležitých závodů. Vím, že moji kolegové a bruslaři, co zrovna necestují nebo se nekvalifikovali na závody, si nazují ty druhé nože a jezdí venku. Mají z toho radost a je vidět, že to v té kultuře tam je.
Jakou roli hrají geny ve sportu? Jak těžké bylo zásadní rozhodnutí odejít do Nizozemska a působení tam? Více o mistrovství a dalších závodech i pádech na ledě, si poslechněte ze záznamu pořadu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
