Spojené státy se rozhodují jak dál v Iráku

Američané také pozměnily svou dosavadní taktiku: přestali se soustředit především na výcvik a pomoc iráckým bezpečnostním silám, ale začali se sami aktivně zasazovat za zklidnění konkrétních oblastí. Podle jejich velitele to vše přineslo podstatný úspěch: výskyt násilných útoků se oproti prosinci snížil v průměru o více než 45% a sunnitští vůdci v provincii Anbár, která byla dříve považována za hlavní oporu Al-Kajdy, se postavili proti teroristům a začali spolupracovat s Američany. Podle generála je hladina násilí v Iráku stále vysoká, ale stejně tak jsou patrné i jasné známky toho, že se situace začíná zlepšovat. Velvyslanec v Bagdádu Ryan Crocker navíc dodal, že pokrok je možný také v politické oblasti.

Právě tady však vězí jádro sporu mezi zastánci a kritiky výše načrtnutého výkladu událostí. Proklamovaným cílem tak zvané bezpečnostní operace totiž bylo omezit sektářské násilí na tak nízkou úroveň, aby zklidnění situace umožnilo šíitských, sunnitským a kurdským politikům nalezení vzájemné shody. Přestože se objevily náznaky dohody v některých oblastech, něco jako celonárodní usmíření zatím na obzoru rozhodně není. Kritikové tedy říkají: pokud srovnáváme hladinu násilí s prosincovými daty, kdy byly sektářské útoky nejčastější, pak bezpečnostní operace jistý úspěch přinesla. Pokud se však zaměříme na, řekněme, březnová data, pak už pokrok nijak slavný není. A co je nejdůležitější, naši vojáci umírají v zájmu irácké bezpečnosti, ale iráčtí lídři se stále nedokáží dohodnout na smysluplném uspořádání, které by uspokojilo všechny komunity. Tyto hlasy, které v politické rovině patří především opozičním demokratům, proto požadují rychlé americké stažení z Iráku.

Je nutno říct, že řada z výše zmíněných argumentů má své opodstatnění. Plány současné administrativy, která chtěla z Iráku vybudovat jakousi vzorovou demokracii, která svým příkladem strhne ostatní státy Blízkého východu, jsou dnes nepochybně v troskách. Namísto těchto vítězoslavných proklamací i sám prezident Bush hledá takové řešení, které by po čase umožnilo spořádaný americký ústup a Irák neuvrhlo do války všech proti všem.

Přestože tedy současná administrativa ve své irácké politice selhala, ještě to neznamená, že by opoziční kritikové disponovali praktičtějšími a vhodnějšími recepty na rozetnutí iráckého gordického uzlu. V kostce řečeno, demokraté navrhují, aby Američané Irák co nejrychleji opustili. Hrozba stanovení závazného termínu odsunu by podle nich irácké politiky konečně přinutila k dohodě a spolupráci. I poté by však někde v sousedství, pravděpodobně v Kuvajtu, chtěli ponechat významný americký kontingent, který by zakročil v případě vyostření násilí v Iráku.

Tyto návrhy však iráckou situaci nijak neřeší. Slova o tom, že stahování donutí tamní politiky k dohodě nejsou ničím jiným, než spekulativní touhou. Po celkovém pohledu na současné skutečnosti se spíše zdá, že Američané by v Iráku měli zůstat, aniž by svou přítomnost nějak významně snižovali. Důvodem pro to ovšem není optimistická zpráva generála Petraeuse, která sice naznačuje pokrok, ovšem pokrok přece jen relativní. Spojené státy by se měly pokusit o vojenskou i politickou stabilizaci země především pro to, že jsou to ony, kdo v roce 2003 svrhl Saddáma Husajna a Iráčanům sliboval klidný a demokratický život. Dnes je zřejmé, že irácká invaze, minimálně tak, jak byla provedena, byla podnikem ukvapeným a neúspěšným. Právě proto by se ale Američané měli co možná nejvíce snažit o stabilizaci tamní situace. Jinou otázkou ovšem je, do jaké míry je něco takového v dohledné době vůbec možné. I kdyby ale byla odpověď záporná, urychlený ústup z Iráku rozhodně není řešením. Takový postup by za současného stavu vyvolal jen novou spirálu násilí a navíc by potvrdil proklamace Al-Kajdy, že světovou supervelmoc lze udolat sebeobětováním zbožných muslimů.

To vše by měl vnímat také euroatlantický svět, který by měl myslet především na to, jak Spojeným státům v jejich irácké šlamastice pomoci. Uštěpačné poznámky o Bushově selhání jsou sice do značné míry pochopitelné a vyjadřují reálný stav věcí. Jejich autoři si však neuvědomují, že prohra v Iráku by nebyla jen prohrou Američanů, ale zároveň porážkou nás všech.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .