Stále více žen po čtyřicítce propadá bulimii. Může za to pocit samoty

Na druhou stranu obžerství patří mezi sedm smrtelných hříchů. Kde je ta hranice mezi přejídáním a poruchou příjmu potravy?

„Není nic špatného na tom, když si jako lék na stres vezmeme čokoládu. Pokud ale víme, že s jídlem nedokážeme přestat, už máme problém,“ říká Blanka Pöslová, host rozhlasové Radioporadny.

Problém s přijetím jídla je v hlavě

Chorobná touha mít dokonalé tělo může zajít daleko. Nemocný člověk toho chce dosáhnout za každou cenu. Jde sám proti svému zdraví.

Anorexie nebo bulimie?

Rozlišujeme dva druhy onemocnění. Prvním je mentální anorexie. Anorektik výrazně redukuje příjem potravin i pití. Extrémně hubne a je vyzáblý. Protipólem je bulimie, které často anorexie předchází. Bulimik se snaží žít zdravě a omezuje se v jídle. Pak ale přichází stavy extrémního přejídání a následného zvracení.

„Typický věk pro vznik anorexii je okolo dvanácti let. I když není výjimkou, že se objeví i devítileté dítě. Pro bulimii je typický věk mezi šestnáctým až osmnáctým rokem,“ uvádí Blanka Pöslová a mluví o trendu poslední doby. Jde o ženy po čtyřicítce, které hledají samy sebe a smysl života. Často propadají bulimii.

Sklony k poruchám příjmu potravy mají hlavně ženy. Většinou jsou to ambiciózní typy, perfekcionisty, mají velkou potřebu mít věci pod kontrolou. Navíc v prostředí, kde je tlak na výkon a dokonalost, jsou rizikové faktory mnohem větší.

Nemocní své problémy tají

Přijít na to, že váš blízký má poruchu příjmu potravy, není snadné. Takový člověk se úzkostlivě snaží své problémy před okolním světem pečlivě skrýt.

„Dcera vám třeba řekne, že chce žít zdravě. Vyřadí některé potraviny ze svého jídelníčku. Často to je maso a sladké,“ popisuje příznaky Blanka Pöslová. V případě anorexie se nemoc časem projeví nápadným hubnutím a ztrátou energie.

„Dále je to vyhýbání se společnému jídlu a všemu okolo stravování,“ pokračuje Pöslová. Pro rodiče je to těžká situace. Ale musí si uvědomit, že dobré rady, aby se jejich děti dobře najedly, nepomůžou. Je třeba zajít k lékaři. Psycholog ve spolupráci s psychiatrem stanoví, jestli je to anorexie nebo ne a další postup.

„Bulimie se odhaluje hůř a dlouhá léta může být skrytá. Ženy ve společnosti jedí velmi zdravě a málo. Potom ovšem přijdou domů a vyplení ledničku. Následuje tajné zvracení nebo sáhnou po projímadlu,“ říká Blanka Pöslová. Odhalit, že něco není v pořádku, je těžké. Nemocní se nás snaží oklamat svým chováním navenek.

„Anorektik si nabereme velkou porci a jí pomalu s tím, že si to vychutnává. Vytváří dojem, že je všechno v pořádku, ve finále ovšem skoro nic nesní,“ vysvětluje Blanka Pöslová.

Jak ven ze začarovaného kruhu?

Léčba poruch příjmu potravy je běh na dlouhou trať. S některými případy si psychoterapeuti poradí do roka, jiné se táhnou dlouhá léta. Nemocný člověk musí změnit své myšlení a vnímání sebe sama.

„V krajních případech, kdy už jde o život, přichází jako první na řadu hospitalizace a režimová léčba. Pacienti pod dohledem pravidelně a v dostatečném množství jí. To ovšem po návratu domů nefunguje. Z rodiny se nemohou stát drábi stojící nad talířem. Spolupráce s odborníky je nezbytná. Funguje jenom dlouhodobé psychoterapeutické vedení.

„Dlouhodobé zvracení, přejídání, používání projímadel má své následky. Tělo přestává fungovat. Mění se mikroflóra ve střevech, objevují se žaludeční vředy,“ uvádí Blanka Pöslová. Navíc časté zvracení způsobuje otoky a bulimička pak vypadá, že má více kilo než ve skutečnosti.