Stanislava Jachnická: Angažmá v pardubickém divadle jsem nikdy nelitovala

Vystudovala střední ekonomickou školu a potom herectví na DAMU. Necelé tři roky byla v angažmá v divadle Pardubicích.

Moc rády, teď budeme mluvit o Pardubicích. Vy jste tam divadelně začínala. Vy jste Pražanda?

Ano, já jsem Pražanda. V době, kdy jsem studovala, se jezdili režiséři ještě dívat do divadel končících studentů. Přišel za mnou tehdejší pan ředitel Hyhlík s režisérem Tarantem, že by mě rádi do angažmá. Já jsem říkala: „Já prostě z Prahy nepůjdu. Jaký Pardubice?“ Paní Hlaváčová, tehdejší moje profesorka, říkala: „Ježíš, ty jsi ale úplně hloupá, úplně strašně blbá. Pardubice a Plzeň to jsou nejlepší angažmá.“ Řekla jsem, že to teda zkusím.

Stanislava Jachnická|foto:Elena Horálková, Český rozhlas

Musím říct, že jsem nikdy nelitovala. Naopak, já to všem doporučuju, nejenom, že je to nádherné město, ale ty vzpomínky na to první angažmá, zkušenosti, které jsem tam nabrala. Já si troufám říct, nechci říct, že mě škola nic nedala, škola vás samozřejmě nějak technicky vybaví, ale divadlo během těch dvou a půl let to je škola. To je škola se vším všudy, vztahy, prostě všechno vás to naučí.

Musela jsem se naučit respektovat kolegy jako mladá drzá Pražačka. Musela jsem se naučit pokoře, skromnosti. Měla jsem tam krásné role. Hrála jsem 31 představení nebo i 32 představení za měsíc. To znamená ráno a večer. Dneska vůbec nevím, kde jsem na to brala sílu a energii.

Když mluvím s někým z vaší profese, tak často říká: „To je úplně jiný způsob dabingu, než běžel, když jsme s dabingem před pár lety začínali.“

Ano, souhlasím a nemůžu říct, že by mi to vyhovovalo. Samozřejmě nadabuju víc věcí za jeden den, všecko se zrychlilo, systém dabingový je digitální, takže můžete dabovat sama, mám to za půl hodiny nadabované. Ale televizní dabing na Kavčích horách - pomalu, jenom pět vět, které jely pořád dokola ve smyčce, dokud jsme to prostě neuměli, mohli jsme si prohlédnout ty herce, mohli jsme se nacítit na to, jak to hrají - to je nezapomenutelný.

V dnešní době by to asi nebylo možné, protože tenkrát nebylo tolik takzvaných kšeftů, ale dneska každý pospíchá, pospíchá prostě na jiný dabing nebo do divadla a není možný dát dohromady pět herců, aby dabovali dohromady, což jsme tenkrát dabovali, samozřejmě.

Říká se o Africe, že když tam jednou přijedete, vždycky se tam chcete vracet. Platí to i pro vás?

Platí. Když jsme tam byli poprvé, tak jsem cítila, že jsem to neprobádala všechno. Což teda teď se mi po druhé povedlo, samozřejmě i mnohem víc se dostat třeba mezi domorodce. Byla jsem tam s Martinem Vrbickým a my jsme tam natočili takový hraný dokument o tom, jak herečka jede do Afriky, jak si píše deníky a vlastně provází celou tu cestu. Takže jsme tam samozřejmě měli kontakt s místními, bavila jsem se o tom, jak se třeba osekává cukrová třtina, jak se jí, pak jsem s nimi sbírala čaj, což jsem samozřejmě vůbec nestíhala.

Čtěte také

Osmiminutová reportáž do Objektivu? Věnuju jí asi týden, říká kameraman Martin Vrbický

Pak samozřejmě je to, kvůli čemu jsme tam hlavně jeli, přímý kontakt s gorilami, původně má být distanc 10 metrů, ale samozřejmě gorilka si žije svým životem, ji vůbec nezajímáte, vy jste součástí té přírody, si tam dělejte, co chcete, ona si taky bude dělat, co chce, když ji nebudete bavit, tak odejde. No, ale tak Silverback, což je ten hlavní gorilí samec, si vylezl na strom a já jsem říkala, že to nemůže vydržet ta větev. Nevydržela to, takže se s ním zřítila a dokulil se až k nám. A co teď? Tak mu uděláte místo, on se na vás podívá a jde si dál.

Líbí se vám vlastně to členění herec a dabér? Není to vlastně jenom součást herectví?

No, nelíbí se mi to. Já jsem to už někde říkala. Vždycky, když mě představují, tak řeknou: „A tady je naše známá dabérka.“ A já říkám: „Prosím vás, já nejsem jenom dabérka.“ Ano, jsou herci, kteří jenom dabují, rozhodli se tak třeba po škole. Ale mě baví veškerá forma herectví. Já jsem ráda, že můžu hrát divadlo, jsem ráda, že můžu točit, že můžu pracovat v rozhlase. Prostě všecko je herectví. Někde jste u toho vidět, někde jste u toho jenom slyšet, ale i v tom hlase musíte hrát. Tím hlasem musíte hrát.

Na závěr otázka od umělé inteligence. Kdybyste dnes měla namluvit příběh o sobě, jaký žánr by to byl a jak by končil?

Já doufám, že ještě nekončí. Byl by to takový dobrodružně radostný, veselý příběh, protože musím zaklepat, vlastně vždycky si říkám: „Dobře, tak nejsem slavná, ale neupíšu duši ďáblu za tu cenu. Jsem ráda, že se mi nedějí žádné katastrofy.“

Stanislava Jachnická a Miriam Chytilová|foto: David Kundrát, CNC / Profimedia

Říká se, že pro emocionální paměť herce je dobře, když má ten život pestrý, když ho má těžký, když se mu něco stane, když má hodně rozchodů. Ne, já jsem ráda, tím nechci říct, že mám ráda nudný život, opravdu jsem ráda, když se něco pořád děje, ale když se to děje jako v dobrém. Já se strašně nechci rouhat a hrozně chci, aby prostě všecko pořád takhle fungovalo. Já se bojím těch velkých propadů.

Je pro dabing důležitý překlad? Jaká je role tzv. úpravce při dabingu? Jak přišla nabídka zahrát si v Bardotkách? Na jaká představení ještě herečka pozvala? U dabování sedí, nebo stojí? Poslechněte si celý rozhovor.