Středeční Noční linka: Stopem na výlety nebo na prázdniny!

21. srpen 2019

Jezdili jste někdy stopem? Jezdíte stopem stále? A co vaše děti nebo už i vnoučata? Ptali jste se jich, jestli někdy jezdí stopem? Jaké jsou vaše zkušenosti? Zažili jste zajímavá setkání při cestě stopem? Nebo máte nějakou nepříjemnou zkušenost? Proč se autostop z naší společnosti v současné době spíše vytrácí? Jak daleko a kdy jste autostopem třeba v minulosti jeli? A co zkušenosti ze zahraničí?

Jezdit stopem se prý nevyplácí, říkali nám mnohým doma rodiče a měli o nás určitě strach. Ale často se také vůbec nedozvěděli, že jejich děti stopem jezdí. Jezdit stopem není jen úspora financí, ale je to zcela určitě dobrodružství o tom, kdy a jak a za jak dlouho se kam dostaneme a to přece nejen k prázdninám patří!

Helena|Musim se pridat k panovi, ktery mluvil o Norsku, ze tam pani kroutila hlavou a prohlasila, ze o necem takovem nikdy neslysela - presne s tim jsem se setkala tady (konkretne Ontario, Kanada), kdyz jsem nekdy nekomu vykladala, jak jsem jako mlada divka stopovala hodne a rada, nastesti jsem nikdy zadnou spatnou zkusenost nemela, ale samozrejme maminka, kdyz se nekdy dozvedela, ze jsem jela stopem, silela strachy. Mam dokonce dojem, ze snad stopovani je jedna z ryze ceskych specialit.Lepe receno byvala, jak slysim, uz to neni co to byvalo.
739xxx676|Zdravim,s kamaradem jsme jednou zastavili vojakovi. Chteli jsme pomoci,ale ouha.Ten trouba utek bez opustaku a mi meli problem s tehdy VB. Mira Kladno
Dina z Hradce|Krásný večer všem i Vám paní Jitko... tedy u nás bych stopem nejela,ale v Řecku ano...v roce 2017 jsem projezdila stopem celý ostrov Skopelos ,navštívila všechna letoviska....bylo to něco úžasného , poznala jsem super lidi.Hezky večer přeje Dina z HK
Dana|Hezký den všem poslouchajícím a taky Vám, paní Jitko. Já jsem spolu se svýma spolužačkama ve škole jezdila stopem minimálně jednou týdně, ale bylo to po roce 1968, kdy jsme nastoupily na střední, když si na to dnes vzpomenu, jímá mne z toho hrůza. A taky jak jsem viděla "Smrt stopařek", to byla poslední výstraha. Takže ze školy jsme jezdily každý týden ve středu, to bylo kratší vyučování, stopem do Brna, daly jsme si koktejl jahodový na náměstí v mléčném baru a jely jsme zase stopem do školy na internát a to jsme ještě soutěžily, kdo bude nejdřív zpátky. Jely jsme tak určitě během studií aspoň stokrát. Ale jednou jsme jely s kamarádkou na celý týden, aniž bychom to řekly rodičům, stopem z Brna do Ústí nad Labem, kde ona měla kluka na vojně. Na jeden zátah se nám podařilo z Brna do Prahy a pak z Prahy až do Ústí, v podstatě to byl celý den. On tam náhodou zrovna nebyl, měli cvičení v Plzni, tak jsme další den jely zase stopem do Plzně, to nás vzali vojáci nákladním autem, kde převáželi nějaký vyřazený papír, tak nás tam ukryli. Asi za tři dny jsme jely zase zpět přes Prahu do Brna, dokonce nás kus cesty svezli i policisté. Před rodiči to bylo celý život naše tajemství, jsem ráda, že jsme to přežily, ale dneska bych už nejela opravdu ani kilometr. No, on by mne asi ani jako důchodkyni nikdo nevzal, že? Ale tehdy to bylo jaksi bezpečné, stop byl v začátcích, bylo to celkem populární, i řidičům, kteří takto pomohli svézt, tak se nechávalo zahrát v rádiu poděkování s písničkou, v dnešní době nejste v bezpečí ani když jdete pěšky. To jsou moje stopovací zážitky a budu poslouchat, co se přihodilo dalším volajícím. Dobrý poslech všem posluchačům Noční linky. Dana
  • Krmítko
    Krmítko