Tereza Kostková: Nechte plavat všechno, co vás táhne ke dnu

Možná ale uniklo vaší pozornosti, že Carmen Mayerová se narodila v Trutnově a jako herečka začínala v divadle v Hradci Králové. Tereza jako malá holka chodila na klavír, na balet, rytmiku, hrála na flétnu, chodila na výtvarku, na step a bavila ji francouzština.

Říkám si, že nám může být líto, že jsme v určitých časových momentech minulého roku nestihli udělat něco, co jsme považovali za důležité a snažíme se to třeba přesunout do roku 2022. Máte něco takového?

„To je moc hezká otázka. Nejsem si vědoma toho, že bych něco odložila. Já se ráda učím z věcí, které mě nevedou úplně dobrou cestou. Naštěstí nemám ego tak daleko, abych si to neuměla říct a vrátit se zpátky. Jedna z věcí, kterou jsem se naučila, je právě ty věci neodkládat. Dokonce leckdy ani mytí nádobí, pakliže cítím, že se to má udělat. Jsou roztomilé chvíle, kdy víte, že má všechno ležet. Když takovou roztomilou chvíli fakt cítíte a cítí ji všichni a je to tak nějak dobře. Ale v zásadě vím, co mám udělat a vím, jak strašně se to hromadí a bobtná všechno, co se odkládá.“

Nedávno jsem tu měla Saskii Burešovou, a ta mi předčítala titulky nesmyslných článků, které o ní vyšly. My se s tím nějak vypořádáme, ale složitě se s tím vypořádávají naše děti nebo rodiče.

„Ano, já musím říct, že v tomhle ohledu mám vlastně velké štěstí, že moji rodiče jsou oba z té branže a mají vynikající smysl pro humor a takovou schopnost určité věci hodit za hlavu, obzvlášť táta to i dá najevo, smete to třeba slovem, které se nehodí do rozhlasu. Jsou podstatnější věci v životě. Sem tam ho nějaká věc zamrzí, naštve, ale nebabrá se v tom ani nezatěžuje dlouze, což je skvělá vlastnost. Já jsem opravdu v tomhle nesdělná a vydržím neodpovědět na nic. Neřeknu nic, tím pádem není materiál.“

Chci se zeptat na hru Na útěku v Divadle Kalich. Dvě rozdílné ženy, které by se asi za normálních okolností nepotkaly. Režíruje váš manžel, Jakub Nvota. První zkoušky probíhaly opravdu u vás v kuchyni?

„Ano. Já určitě nedávám na sociální sítě nic, co není pravda. Buď tam nedám nic, nebo pokud tam něco dát chci, tak je svatá pravda. Fotka z kuchyně není naaranžovaná, ale jsme to my, máma, Kuba a já u nás doma. Začali jsme zkoušet už v srpnu, jsme tam dvě a všechno táhneme samy, tak aby nám text vlezl do hlavy.“

Tereza Kostková byla hostem Aleny Zárybnické|foto:Zdeněk Novák, Český rozhlas

V jakém stádiu jste teď, na začátku ledna?

„Už máme reprízy, odpremiérovali jsme začátkem října, pár pražských repríz jsme do konce roku stihli, máme už termíny na zájezdy a tak dvakrát do měsíce je to k vidění v Praze. Je to fakt krásná hra a je radost a štěstí s mámou být.“

První seriál byl Bakaláři v roce 1981, pak první soutěž O poklad Anežky České v roce 1993 a například taky velký úspěch filmu Ženy v běhu v režii Martina Horského. Já jsem se do toho filmu zamilovala. Mám dojem, že když se ten film točil, tak byla na place naprostá pohoda.

„Je to tak. Tam nebyl žádný kalkul. Tam byla radost Martina, to byla jeho režijní prvotina, ale bylo cítit, že si to chce sám zrežírovat a něco vyprávět. Byla velká spolupráce, všichni jsme hledali společný výsledek, tam nebyla nadřazenost, manipulace, tam jsme hledali, jak to chceme vyprávět. A to je to krásné a to se vždycky přenese. To je pravidlo které platí, ale občas tomu někdo nevěří a chce do toho dát tu manipulaci a zase tududutum. A to tady nebylo.“

Když si povídáte se svými hosty v Blízkých setkáních, milujete okamžiky překvapení?

„Naprosto. Na těch to všechno vlastně stojí. Příprava je jedna věc a je bezvadná, mě to baví a spoustu se toho dozvím, ale baví mě to, co mě čeká za tím. Co je ta druhá věc, která ke mně přijde. To je ta podaná ruka. Ale co se stane na druhé straně, to mě strašně baví.“

Když jsem pročítala seznam svých záletových hostů, tak jsem dospěla k názoru, že bych se s mnoha z nich chtěla po nějaké době potkat. Abychom se dokázali bavit o tom, kam se jejich práce posunula. Máte stejný pocit?

„Určitě. V zásadě u spousty lidí to mám tak, že bych je chtěla vidět dřív, za rok pro jejich profesní témata. To jsou psychologové, biologové a spousta dalších lidí, protože jsme nestihli všechno probrat. Klidně bych je měla pravidelně každý rok. Nebo když je to profilový rozhovor, tak by mě bavilo vidět, kde to je. Já i on, u obou je posun a chtěla bych vidět, kam by ten rozhovor šel. Mám štěstí, že my po roce ty hosty točíme a já mnohé měla podruhé. A nějaké další mě čekají a moc se na ně těším. Dokonce si poslechnu ten náš první a vlastně navazuju, trošku seriálově.“

Zajímá mě ještě vaše kniha o Klárce, která se umí zeptat tak, že uvede dospělé do rozpaků. Je to kniha Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama. Tak jak to dokáže?

„Já myslím, že je ani nechce uvést do rozpaků. Jí se to prostě stane tím, že je dítě a dívá se na věci čistě a nepopsaně. A proti ní je člověk, který všechno prošel, má o spoustě věcí přehled, ale možná na něco pozapomněl. To se nám lidem stává. A to dítě jak je spontánní, tak nás vrací. Takže ona vrací učitele do myšlení dítěte a ona mu ukazuje ještě jinou cestu. To myslím, že je dobré i pro nás, když vedeme ty rozhovory, že nás ten druhý může navést na jinou cestu, otázku, odpověď. A i my jeho. Myslím, že být Klárkou i učitelem střídavě není vůbec špatné.“

Kdybyste si měla něco vybrat, co by Klárka měla v roce 2022 obrátit vzhůru nohama a co nechat plavat, co by to bylo?

„Já myslím, že by nás všechny měla obrátit k úsměvu, humoru. Myslím, že hodně si oklešťujeme humor, bojíme se ho, máme pocit, že na něj nemáme právo. Čím je hůř a obtížněji, tím víc ho potřebujeme. Co nechat plavat? Všechno, co nás stáhne ke dnu, to nechat plavat.“