Totalitní režim ho umlčoval, v Hrbokově maloval potají. V kostele můžete vidět fresky Vojmíra Vokolka

Vojmír Vokolek kývl na odvážné pozvání hrbokovského faráře Moštěka v roce 1958. Pamětnici Marii Hrubé tehdy bylo pět let. „Pro vesnici to bylo něco neobvyklého a velká událost. Já jsem sem běhala každý den, protože jednak vesnice se tady semknula a panu Vokolkovi jsme sem nosili svačiny, lidi ho zvali na obědy a večeře. Na kůru měl vařič, si vzpomínám, měl tam starý otoman, tam přespával. Víceméně žil tady.“

Na fresce jsou místní

Vokolkovy fresky sice zobrazují slavné biblické motivy, přesto ale působí lidsky a civilně. U proměny vody ve víno tak u stolu sedí i tehdejší obyvatelé obce.

„Ti, kteří jsou současní, tedy domácí, mají oblečení, které odpovídá druhé polovině 20. století. Chlapi mají saka, ženy mají šátky, haleny, sukně. Na té fresce jsou právě zobrazeni místní a dokonce jsou si i podobní. Poslední „přeživší“ je pan Josef Nevečeřal z Hrbokova, to je dítě sedící své mamince na klíně a drží tam jablko,“ vysvětluje Josef Honzíček z bojanovské římskokatolické farnosti.

Malé spiknutí proti režimu

Na výzdobě pracoval autor pět let. A v podstatě se dá mluvit o malém spiknutí. Oficiální verze byla výmalba kostela po opravě.

Čtěte také

Vokolkovi - tvůrci navzdory době i osudu

„Za dob komunismu to sakrální umění obecně nemohlo vůbec vznikat. I vznik těchto fresek v Hrbokově byl tajný. Když pan farář Moštěk musel za církevním tajemníkem a musel mu naznačit, že se tady koná výmalba, neříkal mu, že tady vzniká fresková výzdoba. To se odhalilo, až když byla samotná kolaudace,“ dodává Honzíček.

Získat razítko ale také nebylo nic jednoduchého. Jedna z fresek ale tajemníka zlomila, vypráví průvodkyně Lenka Simonová: „Pan farář na to šel chytře, vzal na ho kůr. Když ten tajemník uviděl kravku s telátkem, tak pronesl, že taková dojnice si zaslouží štempl. Tím pádem to bylo schváleno.“

Prohlídky kostela budou možné po celé léto, vždy v neděli a v pondělí od 13 do 15 hodin.