Uličnické sklony přivedly Kláru Klose k sochám

Popsala nám, jak se k umělecké činnosti dostala: „Asi jsou dva důvody a oba trochu malicherné. Vždy jsem chtěla vlastnit krásné věci. Protože jsem vyrůstala v chudé domácnosti, tak jsem si je tvořila.

A druhý důvod-dřív bylo v ulicích poměrně hodně soch, po kterých jsem jako malá chtěla lézt. Nikdy mi to nikdo nedovolil. Mám tedy vizi dělat takové sochy, po kterých se lézt dá.“

Kromě toho, že je Klose profesionální sochařkou a amatérskou malířkou, má taky dvě děti. To se pochopitelně v tvorbě odráží. Jedna z jejích soch znázorňuje ženu-matku jako někoho, kdo pro děti udělá úplně všechno.

Plastika z pálené hlíny vypadá jako klouzačka a mohla by v budoucnu být nadrozměrná. Vzadu má ruku a ramena ve tvaru schodů s pomocným mateřským lanem. Podle autorky návrhu by mohla být například na sídlištích.

Známý sochař = dobrý sochař?

Funguje tato jednoduchá rovnice? „Je to asi na základě jakési potřeby tvořit a taky toho, že činnosti musíte věnovat mnoho času, což vás do ateliéru zavírá. Ať už jde o sochy osobité nebo komerční. Každý sochař taky jiným způsobem komunikuje s lidmi, od čehož se odvíjí jeho sláva. Máme tisíc nadaných sochařů a dva z nich jsou známí, ale ne automaticky lepší výtvarně.“

Socha Kláry Klose|foto: Klára Klose

O sochách se Klose nezdá, múza prý přichází před usnutím: „Musím neustále vstávat a kreslit. Anebo přichází brzy ráno. Jedna věc se odvíjí od druhé. Sama jsem vlastně inspirací pro sebe. Když začínáte tvořit, napodobujete své vzory a záleží na tom, po jaké době jste schopní vytrhnout z toho svou vlastní individualitu. Asi už v tom stádiu, kdy stavím na sobě, jsem.“

Dá se prý i odhadnout, jaká díla ještě vytvoří: „Sochy stojí ve frontě a reptají. Nestíhám dělat všechno, co vymyslím. Ani se nebojím důchodu, že bych neměla co dělat.“

Kromě zmíněné Přelouče má Klose další veřejné sochy například v Havlíčkových sadech ve Vysokém Mýtě nebo v Olomouci. Díla ze soukromých sbírek občas vystavuje.