Vlasta Fabiánová mi řekla: Tebe nebudou mít režiséři rádi, vzpomíná Lída Vlášková

Herečka Východočeského divadla Lída Vlášková

Dnešním hostem je herečka, která je celou svou profesní kariéru věrná Východočeskému divadlu v Pardubicích. Angažmá tu získala v roce 1976. To ale neznamená, že hrála jen v Pardubicích.

Už na DAMU hostovala v Národním divadle, zaskakovala v Činoherním klubu a zahrála si i ve filmech a seriálech. Lída Vlášková se narodila v Praze, ale hned po absolvování DAMU zamířila do Pardubic.

Ve Východočeském divadle si zahrála kromě jiných i role své profesorky z divadelní fakulty Vlasty Fabiánové, třeba Gizelu v Kočičí hře. Hrála například v Ordinaci v růžové zahradě nebo v prvním nekonečném seriálu Velmi křehké vztahy.

Na začátku dubna jsem si povídala v Záletech s ředitelem Východočeského divadla Petrem Dohnalem. Jemu se taky stalo divadlo osudem jako vám. Je to tak, že pro vás je to něco, co vás provází celým životem a bez čeho by váš život byl úplně jiný?

„Asi ano, ale já jsem si nikdy nepředstavovala, že zůstanu v jednom divadle takhle dlouho jako v Pardubicích. Shodou okolností se to stalo a navíc v tom divadle byli vždy výborní lidi. Měnili se režiséři, kolegové a to nemluvím jen o hercích, ale o všech zaměstnancích. Dneska si s kýmkoliv můžu sednout, povídat si a pro mě je vždycky důležité to prostředí a lidi, kteří jsou kolem mě. A na to si v Pardubicích nemůžu stěžovat.“

Lída Vlášková hraje ve hře Holky z kalendáře

Často a ráda vzpomínáte na vaši profesorku z divadelní fakulty, paní Vlastu Fabiánovou. Z toho, co jsem četla, mi připadá, že jste byly přítelkyně.

„No, já bych neřekla přítelkyně, na to jsem ji měla ve velké úctě. Ale my jsme se spřátelily až po škole, když jsem byla v Pardubicích a jezdila jsem za ní. Vzniklo to z toho, že když jsem nastoupila na školu, tak mě potkal student čtvrtého ročníku, bezvadný člověk Boris Rösner. Potkal mě na schodech a říká mi: Aha, ty jsi ta nová. Ty jsi podobnej typ jako paní Fabiánová, tak to tě bude cpát do svý pozice, to není špatné, budeš mít dobré chlapy, pití a na konci života tě budou bolet klouby. Ve spoustě věcí jsem nemohla paní Fabiánovou ani náhodou kopírovat, ale příjemně se s ní povídalo.“

Jakou nejcennější radu jste od ní dostala?

„Napsala mi: Jen dál a vpřed, až do samého sebezničení! Tak nevím, jestli to byla ta nejlepší rada. Ona byla inspirující. Tím, jak se chovala, jaká byla.“

Vaší spolužačkou byla i Simona Stašová, s tou jsem si v Záletech povídala před rokem a přiznávám, že to pro mě byl neskutečně silný zážitek, především pokud jde o tu energii, kterou má. Byla taková už jako studentka?

„Byla spíš trochu trhlá a to myslím v dobrém slova smyslu. Ta energie tam určitě byla už tenkrát, akorát se projevovala trochu jinak. Dnes je toho ta Simona plná a i na jevišti to ze sebe pouští.“

Lída Vlášková natáčí Zálety s Alenou Zárybnickou

Kdybyste měla vzpomenout na roli, kterou jste hrála nejdelší dobu a na její proměnu v čase, protože jinak vypadala premiéra a jinak po několika letech derniéra, jaká role by to byla a jak dlouho jste ji hrála?

„To, co se hrálo nejvíc, tam jsem nikdy neměla velkou roli, to se hrály třeba muzikály. Ale když jsme začali zkoušet Do naha!, tak jsme tam s kolegyní říkaly, že se můžeme tvářit, že je nám o něco míň, ale co za deset let, to nevím. Já jsem takový typ, o mně kdysi řekla paní Fabiánová na škole: Tebe nebudou mít režiséři rádi. Dlouho z tebe nic nejde a pak najednou to chytíš.“

Kdybyste se dnes měla o své práci znovu rozhodovat, byla byste tím, čím jste?

„Určitě bych byla znovu divadelní herečkou. Zažila jsem strašně zajímavý věci, samozřejmě i nějaké nepříjemné, ale těch bylo míň.“

Z toho co jsem četla, se mi zdá, že když přijde řeč na koně, je to pro vás obrovská radost a moc příjemné vzpomínky na vašeho muže, Kamila Kuchovského.

„Jestli jsem na něco měla kliku, tak na to, že jsem potkala Kamila. Protože herečka má problém dost často s tím, že partner si najde herečku, ale v momentě, kdy s ní žije, tak mu vadí, že je v divadle, že se s někým objímá. Kamil měl jedno manželství za sebou a zase měl problém s tím, že někomu vadili ti koně, že k nim musí chodit. Jeden druhého jsme si vážili a i té naší práce. Koně se mi strašně líbí, jsou to nádherná zvířata, ale nikdy bych si netroufla tvrdit, že o nich něco vím.“

Na Velké pardubické startoval celkem čtrnáctkrát, jednou byl druhý, jednou třetí, dvakrát čtvrtý… Při poslední Velké pardubické v roce 1985 to měl asi k vítězství nejblíž.

„Protože měl koně, o kterém tvrdil, že byl nejlepší, jakého ve své kariéře potkal. Bohužel, protože jeho majitelé nebyli zodpovědní, tak ho nechtěli Kamilovi nikdy půjčit. A Santos se svojí jezdkyní všechno vyhrával, jednou si vymohli zkušební skok přes Taxis. To nikdo nikdy v životě nedělal. A protože upadli, tak zakázali jeho jezdkyni s ním jet a vybrali si Kamila, ale nepůjčili mu toho koně. On byl nervózní, že ho nezná, ale pak pochopil proč. Ten kůň šel přes překážky jako nic, ale zašli za les a najednou byli až třetí, kůň měl jazyk venku a Kamil říkal, že z něj chtěl sesednout, že viděl, že kůň nemůže, ale že měl takové srdce, že doběhl až do konce. Za pár dní Santos uhynul a zjistilo se, že měl všechny vnitřnosti rozpadlé, byl nemocný a že to majitel musel vědět, nebo mít alespoň podezření a neřekl to.“

Lída Vlášková ve hře Sen noci svatojánské

Vím, že máte ráda sport a že se ráda hýbete. Řekněte mi, která z vašich rolí byla na fyzičku nejnáročnější?

„Nejnáročnější byla představení na Kunětické hoře. Ve Snu noci svatojánské jsme tomu říkali Malá pardubická, protože tam jsme vzadu přebíhali, přeskakovali a to chození z kopce dolů, to je velmi zajímavý proces. Ale když to beru na jevišti, tak Lakomá Barka. To jsem milovala, protože jednak jsem měla na sobě ty hadry a umělý křivý nos, strašnou paruku, roztrhané punčocháče. V jednu chvilku ta Barka spadne a už s ní zachází jako s mrtvolou. A to mě bavilo! Se mnou házeli, tahali mě, kotrmelce se mnou dělali a to se mi strašně líbilo a to dělalo dobře i zádům.“

Na závěr tradiční štafeta otázek. Minule tu se mnou byl ředitel SKI areálu Špindlerův Mlýn René Hroneš a tady je jeho otázka pro vás. „Zajímalo by mě, jestli lyžujete a jestli jste k nám někdy do Špindlu v poslední době přijela?“

„Je pravda, že na horách už jsem nebyla hodně let, ale ve Špindlu co si pamatuju, tak kousek nad tím jsem byla jedinkrát a jinak jsem od svých jedenácti let jezdívala do Dolní Malé Úpy, kde měl tehdejší Motorlet rekreační chatu a tam jsem trávila zimní prázdniny. Pak jsem se na hory dostala se svým mužem, který si dovolil ten luxus, že nechal starost o koně na svých spolupracovnících a jeli jsme na tři dny.“

Spustit audio

Související