Blanka Bohdanová usíná s rádiem, snídá s novinami a nesnáší e-mail

V Praze v neděli 3. října 2021 zemřela ve věku 91 let emeritní členka Národního divadla, herečka, držitelka Thalie Blanka Bohdanová. ČTK to sdělil mluvčí divadla.

Blanka Bohdanová měla své první angažmá v pardubickém divadle. Poté odešla do Prahy. Je nositelkou ceny Thálie, za dabing získala Cenu Františka Filipovského a nedávno se v anketě Neviditelný herec dostala mezi trojici nejlepších hereček.

Narodila se v Plzni, po obchodní akademii odešla do Brna na JAMU. Když přišla na konci 50. let do Prahy, dostala i první role ve filmech. Odmítnutí sovětské okupace ale její kariéru zastavilo. Navíc absolvovala studijní pobyt ve Velké Británii a tak se v době normalizace objevovala ve filmech méně často.

Připadá mi, že přestože jste na spoustu otázek novinářům odpovídala, tak je možná někde nějaká otázka, kterou vám nikdy nikdo nepoložil. Napadá vás taková?

„Abych pravdu řekla, já o tom tak nepřemýšlím. Mám jednu potíž a ta je se současným technickým pokrokem, že já vždycky rozhovory dělala ráda tak, že jsem říkala: Zkrátíme čas, vy mi pošlete otázky, já si na to něco připravím, pak se sejdeme a řekneme si, co se hodí nebo nehodí. To je teď pryč, protože teď už se jenom posílají e-maily. Přiznám se, že se taky snažím žít v současnosti, ale přece jen je pro mě důležitá má osobní svoboda. Zdá se mi, že – a teď řeknu něco drsného – že STB by se radovala, kdyby měla takový přístup k našemu osobnímu životu, jaký je teď. Je to úžasné, internet a všechno si tam najdu, ale mailovat nechci. Nechci, aby mi někdo zasahoval do soukromí.“

Myslím, že Český rozhlas máte ráda, že k němu máte vztah a že se nezměnil. Posloucháte Český rozhlas?

„Já musím říct, že rozhlas mě vychoval. Neměli jsme televizi, jen rozhlas a tam šlo všechno – literatura, poezie, populární a hlavně vážná hudba. Při rozhlasu můžete něco dělat, takže já jsem prožila s rodiči nádherné chvíle u rozhlasu. Usínám s rozhlasem, sleduju stanice, rozhovory, politiku. Miluju rozhlas a noviny. Pro mě je požitek si udělat snídani a mít k tomu noviny. Když jdu spát, tak v ložnici nemám televizi, ale rádio. Usínám s rádiem.“

V životě přišlo období, kdy jste kvůli politickým postojům nedostávala tolik příležitostí, ale vy jste to v jednom rozhovoru popsala jednoduše: Být slavná pořád, to bych neměla to nejcennější, svého syna.

„O tom já přemýšlím dost často. Já letěla jako meteor, ve všech disciplínách herectví jsem měla úspěchy a najednou než člověk vůbec pochopil, že je dán stranou, tak to trvalo. Já jsem ale člověk velice aktivní. Když jsem v nějakém průšvihu, tak hledám hned cestu ven, okamžitě. To se nesmí odkládat, člověk musí najít něco jiného. Tak jsem začala malovat, protože jsem byla vzteklá a nervózní. První největší úspěch byl, když jsem poznala, že to je hrozný. To už jsem měla chlapečka a řekla jsem, ať jedou lyžovat do Tater, já nepojedu a budu malovat. Celou dobu jsem malovala, zavřená v bytě, a když se blížili domů, tak jsem si říkala, že je to špatný, že tam je chyba. Otevřeli dveře, můj muž viděl tu malbu, jen sklopil oči a já si říkala: Tak je to pravda, je to strašný. Proč já jsem obětovala tu dovolenou? Pak už se mi to ale nestalo, doteď jsem velmi tvrdá a přísná na sebe.“

Když bychom měli vzpomínat na okamžiky, kdy jste si přebírala ceny Thálie, jak tu za konkrétní roli, tak tu v roce 2014 za celoživotní mistrovství. Pomohlo vám to u té druhé zvládnout emoce, že už jste věděla, do čeho jdete?

„Já bych řekla, že jsem měla odjakživa naplánováno, kdy z toho Národního odejdu. Zažila jsem ty dvě generace a zkoušeli, že nutili starší herce do důchodu. A já si říkala, že takhle neskončím, nebudu čekat a dám výpověď. Ale říkala jsem si, 45 let u Národního, to je dobré číslo a odejdu. Ale že mně v Činoheráku nabídli nádhernou roli se Zindulkou, tak jsem to uspíšila o rok. Ta hra mi učarovala. Oni mě hrozně přemlouvali a hučeli do mě, ať neodcházím, ale já jsem byla pevně přesvědčená, že toho bylo dost a že člověk má odejít, když je ještě použitelný. Takže já jsem tam zažila ty otřesy, co dělali s lidmi, kteří se nemohli bránit, protože byli noblesně vychovaní.“

Alena Zárybnická s Blankou Bohdanovou

Nesmíme vynechat vaši práci pro rozhlas, v loňském roce jste se dostala mezi tři nejlepší herečky v anketě Neviditelný herec.

„Já bych řekla, že těch her bylo moc a pracovala jsem s úžasnými režiséry. Já už v podstatě s herectvím skončila, už to nechci dělat. Ale protože měla zájem mladá režisérka, tak jsem si říkala, že má odvahu mě obsadit do velké role, tak to vezmu. I kvůli Dürrenmattovi, protože zbožňuju jeho hry. A taky chci vidět, jak se dnes dělá v rozhlase. My s panem Červinkou a ostatními bardy rozhlasu jsme přišli, popovídali jaká je doba, co se děje, dali jsme si kafe a zkoušeli. Pak jsme si udělali přestávku, poslechli, co jsme natočili, zase pokračovali a tak dál. Dneska mají herci tolik příležitostí, že režisér, dramaturg, produkční musí být tak připraveni, protože když chtějí dobře obsadit hru, tak herec dopoledne zkouší, další má zkoušku odpoledne, pak zase zájezd. A to mi trošinku vadilo, že jsem si nemohla poslechnout ty mikrofony. Jinak jsem si toho nesmírně vážila a brala jsem to jako dárek důvěry.“

Na závěr nesmí chybět tradiční štafeta otázek. Minule byl mým hostem grafik a muzikant Jonáš Ledecký. A tady je jeho otázka pro vás: „Já bych se rád zeptal, jaké dílo Čapka máte nejradši a proč.“

„Těch děl je několik. Zaprvé, zbožňuju to, jak psal. Kriticky, s humorem, ale s velkou laskavostí. A musela jeho práce mít vliv i na veřejnost, protože můj tatínek psal podobným stylem a já zbožňuju lidi, kteří dokáží kriticky se o něčem vyjádřit, ale s humorem a s jakousi laskavostí. Strašně mi ve společnosti chybí laskavost.“

Spustit audio