Češi slaďují Evropu

Média tvrdí, že Prahu to vše dost zaskočilo a dalo vlastně zapomenout na všechny dosavadní přípravy. České priority prý leží pod stolem a nemají podstatný význam.

První část tvrzení je zjevně nepřesná. Každé předsednictví, to české nevyjímaje, musí počítat s mimořádnými událostmi. V tomto směru na ně samozřejmě byla připravena i Praha. Konec konců, boje mezi Izraelem a Hamasem a rusko-ukrajinská plynová válka mezi úplně nečekaná nadělení rozhodně nepatří. Spory o zemní plyn se na východě vynořují s každoroční železnou pravidelností. Také skutečnost, že po polovině prosince vyprší příměří mezi židovským státem a radikály z Hamasu byla dobře známa; nejeden analytik proto na možnost izraelského vojenského zásahu v Gaze upozorňoval. Takže pokud to vše shrneme, pro českou diplomacii jistě nebyl vývoj na východě evropském ani na tom Blízkém žádným bleskem z čistého nebe. Čechy na podobný postup dobře připravily události posledního půlroku: francouzské předsednictví rozhodně nepočítalo s tím, že bude mít na čelném místě své agendy rusko-gruzínskou válku spolu s finanční krizí a hospodářskou recesí.

Naše předsednictví tedy rozhodně nebylo nějak nepříjemně zaskočeno, jak jsme občas mohli slyšet. Možná ale přece jen můžeme najít příznak toho, že na jisté věci jsme úplně dobře připraveni nebyli. Když se hovoří o úloze předsednictví, neustále se zdůrazňuje, že především hledá shodu mezi všemi členskými státy, a proto musí občas potlačit i svůj vlastní názor nebo zájem. Je to stoprocentní pravda. V jedné fázi se to ale našemu předsednictví zrovna nepovedlo - to když mluvčí premiéra Topolánka pro předsednictví Jiří František Potužník označil izraelskou akci v Gaze za spíše defenzivní než ofenzivní. Přitom je dost pravděpodobné, že názor předsedy vlády i ministra zahraničí je přesně tento. Jenomže: předsednická země, zvláště ta malá, prostě musí mluvit za všechny. Takže po Potužníkově výroku se ihned ozvali britští diplomaté s tím, že jejich názor je jiný. Nebýt rychlé korekce z české strany, nastala by téměř bezprecedentní situace, kdy by se některé členské země otevřeně distancovaly od postoje předsednického státu.

Může nám to připadat poněkud absurdní: členský stát musí sám sobě zavírat ústa a naopak by měl hlásat i takové názory, s nimiž tak úplně nesouhlasí. Ale takhle prostě Unie funguje. Najít shodu mezi 27-ti státy prostě něco stojí. Jak je dobře známo, evropské politické elity mají k Izraeli z velké části ambivalentní vztah. Je jasné, že se svým spíše proizraelským postojem je Česko v menšině. Jestliže nyní zastáváme roli moderátora a rozhodčího, je chybou ji porušovat.

Už o poznání opatrněji se Česko chová v rusko-ukrajinském sporu o dodávky zemního plynu. Naše předsednictví v podstatě převzalo tradiční postoj Unie, která vždy tvrdila, že se mezi Moskvu a Kyjev nebude míchat. Brusel samozřejmě požaduje dodržení všech závazků ve vztahu ke svým členským státům. Spor ale považuje za bilaterální a obchodní, a proto v něm nehodlá prostředkovat.

Pokud by rozsáhlé výpadky dodávek v příštích dnech pokračovaly, může se toto stanovisko posunout. Zatím se ale Česko v delikátní věci chová s náležitou opatrností. Přestože nepochybuje o politickém pozadí kroků Gazpromu, dobře ví, že pro jakékoliv silnější výroky by v Unii politickou podporu nenašlo. Jak dobře ukázala srpnová rusko-gruzínská krize, členské státy na Rusko pohlížejí mnohdy značně rozdílnou optikou. Podobně jako v otázce Izraele a Hamasu, je i tady úkolem předsednictví nalézt společný postoj. I kdyby to měla být jen velmi obecná a málo říkající fráze. Pořád lepší, než kdyby se Unie nedokázala shodnout a jednotlivé státy by se hašteřili mezi sebou.

Je tedy v záplavě podobného diplomatického manévrování prostor na vlastní priority předsednické země? Ano, pokud jsou dobře zvoleny. Z tohoto pohledu měla Praha skutečně šťastnou ruku. Její snahy o energetickou bezpečnost, diverzifikaci dodávek nebo výstavbu nových produktovodů jsou kvůli rusko-ukrajinské krizi víc než aktuální. Samozřejmě, že se během našeho předsednictví nic zásadního nestane, tak Unie prostě nefunguje. Jde ale o to, že Česko by mohlo výrazně posunout celou diskusi o této složité problematice. Mohlo by přispět k tomu, aby se o jaderné energetice už v Unii nemluvilo jen potichu a v zákulisí. V paláci Berlaymont, kde sídlí Evropská komise, vám každý řekne, že jádro musí být součástí řešení. Nahlas to ale úředníci prostě neřeknou; bojí se hlasitých rakouských protestů.

Také další české priority znějí nadějně: snaha o Východní partnerství s pěti či šesti postsovětskými zeměmi dává v kontextu ruského tlaku smysl. A v ekonomické části předsednického programu může zase Česko dohlížet na to, aby státní zásahy do hospodářství nepřerostly únosnou mez. Program je tedy na stole a nevypadá špatně. Co konkrétně z něj vzejde ale závisí na okolnostech a především na nás samotných. Stejně jako úspěch celého českého předsednictví.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .